Tzv. „konverzní terapie homosexuality“ • Queer Geography

Tento text byl připraven na základě Zprávy o rozšíření takzvaných „konverzních terapií homosexuality“ ve světě (v originále Curbing deception – A world survey of legal restrictions of so-called ‘conversion therapies’), který 26. února 2020 vydala mezinárodní organizace ILGA World. V tomto dokumentu ILGA World poukazuje na skutečnost, že nejen aktivisté či přeživší těchto „terapií“, ale i stoupající počet odborníků odsuzují jejich používání. Zpráva se zabývá jak různými podobami těchto praktik, tak zákony, které je omezují či zakazují. Odhaluje však také, že i v dnešní době se k takovým metodám státy, organizace či jednotlivci uchylují s cílem „změnit“ sexuální orientaci dané osoby, znemožnit transgender lidem tranzici anebo zabránit svobodě genderové identity a projevu.

Mnoho odborných organizací (Světová psychiatrická společnost (WPA), Světová lékařská společnost (WMA), Americká psychologická společnost (APA, a mnohé další) se zcela jasně vyjádřily, že tzv. „konverzní terapie“ neuznávají, či přímo odsuzují, protože již existuje dostatek vědeckých důkazů o jejich neefektivitě či škodlivosti.

Přeložená stanoviska celé řady odborných organizací poskytujeme na zvláštní stránce.

V květnu tohoto roku se k iniciativě připojila i OSN, konkrétně její nezávislý expert v oblasti diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity Victor Madrigal-Borloz, který vydal dokument, v němž vyzývá státy po celém světě, aby omezily, zakázaly či jinak restriktivně zakročily proti využívání praktik známých jako „konverzní terapie“. Podle studie Madrigal-Borloze, jsou tzv. konverzní terapie stále prováděny v minimálně 68 zemích, 80 % lidí, kteří je podstoupili, bylo mladších 24 let a 50 % bylo dokonce nezletilých (United Nations, 2020).

Pro QG Zpracovali: Markéta Fialová, Michal Pitoňák
Korektura: Františka Jirousová

Úvod

V současnosti neexistuje pouze jeden termín, který by souhrnně označoval pokusy o změnu sexuální orientace, genderové identity či genderového projevu. Používá se celá plejáda výrazů, které se liší napříč společnostmi. Jedním ze znaků, které však mají všechny tyto pokusy společné, je snaha docílit právě té genderové identity, která koresponduje se stereotypními binárními genderovými normami, cisgender identitou a/nebo heterosexuální orientací, chováním či identitou.

Tyto snahy tedy nemají za cíl zaměňovat jednu sexuální orientaci či genderovou identitu za jinou, jako by si všechny byly rovny; naopak jasně ukazují, která z nich je ta žádoucí – tj. heterosexualita a cisgender identita – a všechny ostatní, které se od ní odlišují, jsou považovány za problematické a nežádoucí (Mendos, 2020).

Terminologie

Mezi označení, která se v současnosti ve světě používají, patří:

„Konverzní terapie“

„Konverzní terapie“ patří mezi nejčastěji používané pojmy, kterými označujeme dlouhodobou snahu, jejímž cílem je změnit sexuální orientaci, genderovou identitu či genderový projev osoby (dále jen angl. zkratka Snaha o změnu SOGI – Sexuální Orientace a Genderové Identity). Většina těchto postupů vznikla v polovině 20. století a v souladu s tehdejším pojetím „norem“ a „patologie“ byly dobově zařazeny jako „terapie“.

V duchu takového heteronormativního paradigmatu a pohlaví přiřazeného při narození korespondujícího s genderovou identitou, byla sexuální rozmanitost považována za deviaci, perverzi nebo duševní chorobu, již je možno „vyléčit“, „přesměrovat“, zkrátka „změnit“, speciální „léčbou“ (Coleman, 1982).

Existuje nicméně mnoho důvodů, proč je použití termínu „konverzní terapie“ problematické:

Označení „terapie“ již ze své podstaty odkazuje k léčbě problému či nemoci, nepřímo tedy pokládá danou osobu za „nemocnou“ (Oxford Learner’s Dictionaries, 2020). Případně se jedná o „léčbu, jejímž cílem je přinést dotyčnému úlevu a zlepšení stavu, především po nemoci“ (Cambridge Dictionary, 2020). Pokud používáme tento termín v souvislosti se snahou o změnu SOGI, naznačujeme tím, že je zde potřeba něco „vyléčit“ nebo „napravit“ u lidí, kteří nejsou cisgender, genderově konformní či heterosexuální. V dnešní době však toto pojetí kontrastuje s medicínským a společenským konsenzem, především poté, co tyto kategorie přestaly být oficiálně považovány za patologické („homosexualita“ byla koncem 20. století vyškrtnuta při desáté revizi z Mezinárodní klasifikace nemocí (WHO, 1992).
Používání termínu „terapie“ naznačuje, že se tyto praktiky zakládají na solidním medicínském a vědeckém výzkumu, avšak stoupající počet renomovaných lékařských a psychologických asociací tyto postupy zavrhují z důvodů právě opačných, tj. že existuje dostatek vědeckých důkazů, které prokazují jejich škodlivost a neúčinnost.
Škála praktik, které byly (a jsou) používány ke změně SOGI osoby je natolik široká a rozmanitá, že termín „terapie“ zkrátka nemůže přesně odrážet povahu mnoha z nich. To se týká především používání vyloženě násilných metod; označení „terapie“ je v případech, kdy je „pacient“ (či spíše oběť) ponižován, zastrašován, zneužíván či dokonce znásilňován, zcela jasně nevhodné.
Samotné slovo „konverze“ podsouvá myšlenku, že je skutečně možné změnit SOGI osoby, že je možné „konvertovat“, přičemž efektivita všech těchto praktik je více než diskutabilní.

Pokud se již rozhodneme používat termín „konverzní terapie“, měli bychom jej vždy vsadit do uvozovek, případně doprovodit výrazem „takzvaný“, abychom zcela jasně dali najevo, že se jedná o označení nevhodné a abychom poukázali na jeho problematické aspekty vysvětlené výše.

„Reparativní terapie“

Tento termín často zaměňujeme s „konverzní terapií“, liší se však několika důležitými detaily. V 80. a 90. letech sice sílilo přesvědčení, že sexuální a genderová rozmanitost by již neměla být považována za patologii, skupina amerických odborníků však právě v této době přišla s termínem „reparativní terapie“ k označení jejich metod ke změně SOGI. Pod vedením Josepha Nicolosiho se „volně inspirovali psychoanalytickými ideami, jejich spojením se spiritualitou a čerpali také z oblasti pastorálního poradenství“ (Drescher, 1998). Přestože Nicolosi pracoval s termínem „reparativní terapie“ pouze v kontextu USA, záhy se termín rozšířil pro označení „konverzních terapií“ obecně. Je však velmi problematický, jelikož naznačuje, že cílem je „opravit rozbitou“ či „chybnou“ SOGI a odborníkům ukládá snahu o „nápravu“ či „opravu“ těchto lidí (Ashley, 2020).

Opět platí doporučení, že bychom měli pojem „reparativní terapie“ psát v uvozovkách či za použití výrazu „takzvaný“.

„Lék pro gaye“

„Lék pro gaye“ je spíše hovorovým výrazem, který se používá v neformálních prostředích v různých zemích v souvislosti se snahami o změnu SOGI. Krátký, úderný a chytlavý výraz se často objevuje v médiích, v novinových titulcích atd. Kupříkladu v roce 2015 přišla organizace All Out s online nástrojem nazvaným „Gay Cure Watch“, díky kterému mohli uživatelé snadno nahlásit, kde se pokusy o změnu SOGI skutečně provádějí (McCormick, 2015). Výraz „lék“ odráží patologizující pohled na tematiku a ve své podstatě podporuje „konverzní terapie“, a přestože odkazuje pouze na muže, často jej používáme i pro tzv. konverzní terapie v celé jejich šíři nezávisle na tom, zda se provádějí v medicínském prostředí, či ne.

I zde platí, že je namístě ohraničit termín uvozovkami.

„Ex-gay terapie“

„Ex-gay terapie“ patří mezi další ze synonym „konverzní terapie“, které používáme především v neformálních kontextech a žurnalistice. Předpona „-ex“ opět naznačuje, že sexuální orientaci můžeme zcela „změnit“ (a dokonce že ji můžeme považovat za pouhý „status“, který člověk v minulosti používal). Ve světle přibývajících důkazů svědčících proti možnostem celkové změny SOGI spousta zastánců „ex-gay terapie“ přichází s jasnými a konkrétními aspekty sexuální orientace (přitažlivost, chování, identita), které ale podle nich měnit lze. V některých případech dokonce připouštějí, že homosexuální přitažlivost je možné změnit jen těžko, zatímco homosexuální chování lze ovlivnit snadněji. Aspekt, který však podle nich změnit lze, a to na základě jednoduchého rozhodnutí, je identita daného člověka. Lidé, kteří se nyní identifikují jako „ex-gay“, se mohli jednoduše rozhodnout, že se přestanou identifikovat jako gay, lesba nebo bisexuální člověk, stále však pociťovat přitažlivost k osobám stejného pohlaví; dokonce mohou také stále praktikovat homosexuální chování. Z toho důvodu je termín „ex-gay“ ve své podstatě problematický, protože vytváří kategorii, jež potvrzuje představu, že sexuální orientaci lze „změnit“ nebo „překonat“. Lidé, kteří sami poznali kontroverzní „účinky“ snah o změnu SOGI, proto sami sebe – v poněkud ironické odpovědi na tento výraz – nazývají „exex-gayové“ (Flentje, Heck & Cochran, 2013).

I zde platí, že je namístě ohraničit termín uvozovkami.

„Gender kritizující terapie“

„Gender kritizující terapie“ označuje druh „konverzní terapie“, jenž používáme nejčastěji v souvislosti s transgender mládeží. Používají jej především aktivisté a ti, kdo „terapii“ sami podstoupili (Stone, 2020). Účelem „konverzních“ praktik, které cílí na transgender mládež je především odradit ji od tranzice. V únoru 2020 oznámila irská psychoterapeutka (která mimo jiné spolupracovala na knize Inventing Transgender Children and Young People, Vynalézání transgender dětí, vykreslující transgender osoby jako „ideologii“ a „nebezpečí“), že pro rodiče transgender dětí vypracuje seznam „vhodných“ terapeutů. Ačkoli zdůraznila, že nesnáší slovní spojení „gender kritizující“, i přesto vytvořila seznam takto zaměřených terapeutů (Kenny, 2020). Jedna z obětí popsala, že se jedná o „takzvanou terapii, během níž jsme byli nuceni prožívat obrovské bolesti, abychom si vytvořili jasné vědomí toho, kým jsme, a to za použití bolesti jako odstrašujícího prostředku (Stone, 2020). Výsledky výzkumů ukázaly, že trans lidé, kteří „konverzní terapii“ podstoupili před dosažením věku deseti let, se s čtyřikrát větší pravděpodobností pokusí v průběhu života o sebevraždu než trans lidé, kteří snahám o změnu genderové identity vystaveni nebyli.

I zde platí, že je namístě ohraničit termín uvozovkami.

Snahy o změnu sexuální orientace (SOCE)

Snahy o změnu sexuální orientace (dále jen angl. zkratka SOCE – Sexual Orientation Change Efforts) – tento termín přijala roku 2009 Americká psychologická asociace (APA) a popisuje všechny způsoby a prostředky používané za účelem změny sexuální orientace, včetně behaviorálních či psychoanalytických technik, medicínských, náboženských či spirituálních přístupů. APA do této kategorie zahrnuje „snahy odborníků, laiků, duchovních, náboženských vůdců, sociálních i svépomocných skupin“ (APA, 2009). Termín si získal podporu vědecké obce, neboť se zdá být nejvhodnějším označením pro výše popsané postupy; jasně poukazuje na to, že se jedná o pouhé snahy a vyhýbá se nesprávné interpretaci. Pokud tedy chceme přesně, jasně a fundovaně hovořit o této tematice, je to právě označení SOCE, které je vhodné. Termín SOCE neobsahuje potřebu změnit danou sexuální orientaci na jinou, naopak odkazuje pouze na pokusy „konverzi“ provádět. Ve své podstatě tak spíše zpochybňuje předpoklad, že cokoli, co se odlišuje od heterosexuální či cisgender identity, je problematické či nežádoucí.

Snahy o změnu sexuální orientace, genderové identity a genderového projevu (SOGICE)

Snahy o změnu sexuální orientace, genderové identity a genderového projevu (dále jen angl. zkratka SOGIECE – Sexual Orientation and Gender Identity and Expression Change Efforts) – termín, jenž rozšiřuje předchozí definici o pokusy změnit i genderovou identitu a genderový projev osoby a ukazuje tím, jak se vědecká terminologie neustále vyvíjí a snaží se dosáhnout co největší přesnosti a zahrnout do sebe všechny aspekty.

Formy SOCE / SOGIECE

Výše jsme vysvětlili, že snahy o změnu sexuální orientace neboli zkráceně SOCE je termín, kterým označujeme široké spektrum praktik, technik a způsobů tradičně používaných za účelem „změny homosexuálů na heterosexuály“. Tyto praktiky můžeme často nesporně považovat za trestný čin. Společnost však sexuální a genderovou různorodost stále považuje za patologickou, proto i nadále existuje potřeba její „léčby“.

Rané formy SOCE se datují do konce 19. století. Lékaři „k léčbě“ doporučovali extrémní fyzickou zátěž (například jízdu na kole až do fyzického vyčerpání), lobotomii (především v USA) či kastraci (během nacistického režimu v Německu). Ve 30. letech se rozšířila tzv. hormonální hypotéza, podle níž by lesbické ženy měly mít nižší hladinu estrogenu a vyšší hladinu testosteronu než ženy heterosexuální, u gay mužů by tomu mělo být naopak. Hormonální terapie se značně rozšířila, a to i bez seriózního vědeckého základu pro tvrzení, že hladina hormonů ovlivňuje sexuální orientaci; experimenty tohoto rázu se odehrávaly například v koncentračním táboře Buchenwald, kde byly gay mužům podávány kapsle s hormonálním preparátem (Tamagne, 2004).

Další formou SOCE, jež se hojně využívala ve 30. letech v USA a Spojeném království, je tzv. averzivní terapie, která je založena na behaviorálním principu přímého podmiňování: „pacientovi“ je prezentován určitý stimul a zároveň s ním zažívá bolest či jiný negativní podnět (Feldman & MacCulloch, 1971). Tyto postupy však nejen vystavovaly „pacienty“ traumatickým a potenciálně život ohrožujícím zážitkům, ale ukázaly se jako naprosto neefektivní. Jejich oběti posléze často trpěly celou řadou duševních onemocnění, včetně úzkosti, deprese či posttraumatické stresové poruchy. Od roku 1970 je „averzivní terapie“ v USA na ústupu, v jiných částech světa je však stále využívána. Její snad nejznámější formou je tzv. elektrokonvulzivní terapie („elektrošoky“), během níž byly především gay a bisexuálním mužům prezentovány materiály s mužskou erotickou tematikou, v průběhu čehož dostávali elektrické šoky o různé intenzitě, zatímco když byly prezentovány ženy, přišla úleva od bolesti. V pokročilé fázi „léčby“ obdrželi „pacienti“ přenosná zařízení, jimiž si měli sami dát elektrošok pokaždé, když pocítili „deviantní touhu“, a měli za úkol vést si záznamy „heterosexuálních a homosexuálních myšlenek a aktů“ (Mehta, M. & Deshpande, 1983). Ani elektrokonvulzivní terapie však neměla žádné pozitivní výsledky pro daného člověka. I přes její zavržení vědeckou komunitou se však stále objevují případy jejího používání, například v Indii, Ekvádoru, Libanonu, Malajsii, Indonésii, Íránu a především v Číně (Caba, 2014). Na podobném principu jako elektrokonvulzivní terapie funguje i „chemická averzivní terapie“. Místo elektrošoku je však „pacientům“ intravenózně podána chemická látka způsobující nevolnost a pocity na zvracení (Feldman & MacCulloch, 1971). V českém prostředí se touto cestou vydal v 50. letech i sexuolog Kurt Freund, který na základě svých neúspěšných experimentů prokázal, že „homosexualita je nezměnitelná“ (Freund, 1962).

Od 60. let se v nemocnicích zaměřili na změnu příčiny sexuálního vzrušení a vznikla tzv. podmiňovaná masturbace: mužští „pacienti“ obdrželi materiály s ženskou erotickou tematikou spolu s instrukcí, aby často masturbovali, ale vždy pouze s ženskými heterosexuálními fantaziemi, aby si tak posílili asociaci mezi ženami a sexuálním vzrušením.

Další z forem SOCE je hypnóza, která byla uplatňována zejména v bývalém Sovětském svazu a během níž měl „pacient“ za úkol opakovat si větu „Jsem osvobozen od svých předchozích tužeb“ či slib „Již nikdy nepodlehnu pokušení“ (Alexander, 2018).

V současné době stále existují v USA, Rusku, Keni či Somálsku i internační kliniky či tábory, kam jsou „pacientky“ (spíše se jedná o lesbické ženy) často unášeny, izolovány od zbytku světa a kde jsou soustavně porušována lidská práva za účelem změny jejich SOGI. Tyto „kliniky“ jsou soukromé, ovšem pod patronátem Ministerstva zdravotnictví, a často je řídí náboženští extremisté, nikoli odborníci. „Pacientky/oběti“ zde často bydlí v přelidněných místnostech či jsou naopak dlouhý čas v izolaci, jsou ponižovány, je jim vyhrožováno znásilněním, jsou celé dny drženy o hladu, nuceny „oblékat se a chovat se jako prostitutky, aby se naučily femininnímu chování“, a také k sexuálnímu styku s muži (IACHR, 2015). Ještě v roce 2017 se ukázalo, že mnohé z těchto klinik jsou v USA stále v provozu a že vybírají nemalé částky za „konverzi“ ne-heterosexuálních lidí (ABC News, 2017).

Mezi praktiky, které přispěly a přispívají k SOCE, musíme však zařadit i psychoterapii a poradenství. V minulosti například právě na principech kognitivně-behaviorální terapie Alberta Ellise vyrostla výše popsaná averzivní „terapie“, psychoterapie přispěla i k rozšíření hypnózy za účelem změny SOGI atd. (Rosario, 2002). Odborníci vždy udávali směr většinovému názoru na homosexualitu a jejich nejednotnost i otevřeně homofobní názory – nepodložené fakty – přispěly k dlouhodobé patologizaci homosexuality. I její vyjmutí z Diagnostického a statistického manuálu (DSM) a Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) provázely neshody v odborných kruzích, proto se tak stalo až koncem minulého století. Jako příklad kontroverzních metod používaných v psychoterapii a poradenství poslouží využívání nahoty klienta; klient byl terapeutem požádán, aby se postupně zbavoval jednotlivých částí svého oděvu, přičemž každý kus symbolizoval nějaký jeho strach či sebeomezující myšlenku, až do úplné nahoty, a tedy doslovného absolutního odhalení největších slabin jak psychických, tak fyzických (Dubrowski, 2015).

Poté, co odborníci homosexualitu přestali oficiálně považovat za patologickou, nejaktivnějšími podporovateli SOCE zůstaly již především různé náboženské skupiny po celém světě; jejich hlavním argumentem pro možnost změny SOGI je jejich víra, že Bůh nestvořil lidi s různorodou sexuální orientací nebo gender identitou a že jedinou možností je heterosexualita a cis-genderová identita. Tento přístup souvisí s intenzivními modlitbami za změnu SOGI a v extrémních případech i s „vymítáním ďábla“ či sebemrskačstvím (O’Keefe, 2020). Exorcismus a jiné ezoterické a spirituální praktiky připisují příčiny homosexuality „zlým duchům“ či „démonům“, kteří „posednou“ daného člověka a „vymítač“ má poté za úkol „vyléčit“ jej, zbavit jej „zla“. Vymítání ďábla je stále běžnou praxí v Nigérii, zprávy o těchto praktikách máme i z Moldávie, Itálie, Německa a Kanady (Martínez, 2018).

Odborný konsenzus (překlad odborných stanovisek zde)

V současné době jsou SOCE odborníky konsenzuálně považovány za neúčinné, neetické a potenciálně vedoucí k vážné újmě na duševním i fyzickém zdraví „pacientů“. Řada odborných asociací (Světová psychiatrická společnost (WPA), Světová lékařská společnost (WMA), Americká psychologická společnost (APA, a mnohé další) zaujaly zcela jasná stanoviska (seznam přeložených stanovisek jsme zveřejnili zde), ve kterých tzv. konverzní terapie neuznávají a/i odsuzují. Dále stále roste skupina organizací, asociací i jednotlivců, jejichž cílem je ohledně tohoto druhu „terapií“ dosáhnout také konsenzu globálního.

Do této skupiny patří:

„přeživší terapií“, kteří sdílejí své zkušenosti a upozorňují tak na přetrvávání těchto metod i v dnešní společnosti
odborníci, kteří se odvolávají zejména na nedostatek důkazů pro jejich efektivitu (a existenci důkazů spíše opačných) a kteří dříve aktivně podporovali jejich využívání (někteří sexuologové či psychiatři se veřejně omluvili za to, že v minulosti používali „k léčbě homosexuality“ např. elektrokonvulzivní terapii) (Strudwick, 2017).
některé náboženské instituce jako Anglikánská církev, která roku 2017 striktně odsoudila jejich využívání, nebo Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni) „konverzní terapie“ zakázala o dva roky později (Law, 2019).
bývalý významní lídři „hnutí pro změnu“, tedy vůdci organizací, které veřejně podporují a praktikují SOCE; tito lidé často dokonce sami sebe prezentovali coby „ex-gaye“ neboli živoucí důkaz efektivity „konverzních terapií“, ale v nedávné době ze svých pozic ustoupili právě díky diskreditaci těchto praktik ve vědecké sféře (Barsotti, 2012).

Na druhé straně stále existuje i celá řada zastánců SOCE, např. katolické a muslimské náboženské instituce (Jackman, 2018), určitá menšina odborníků a v některých státech (především v Malajsii a Indonésii) jsou tzv. konverzní terapie dokonce podporované přímo vládou.

Literatura

ABC News (2017, March 11). Gay teen describes traumatizing experiences at gay conversation camps. [Video]. YouTube. Dostupné na https://www.youtube.com/watch?v=TJrl5U-Sr8U
Alexander, R. (2018). Homosexuality in the USSR (1956–82) (doktorská dizertace). Dostupné na Researchgate.com.
American Psychological Association (2009). Resolution on Appropriate Affirmative Responses to Sexual Orientation Distress and Change Efforts. Dostupné na https://www.apa.org/about/policy/sexual-orientation
Ashley, F. (2020). Torture Isn’t Therapy: Banning Conversion Practices Targeting Transgender People (v recenzním řízení).
Barsotti, N. (2012). Ex-gay leader admits changing sexuality is unlikely. Daily Extra, dostupné na https://www.dailyxtra.com
Caba, J. (2014). Gay Conversion Therapy Lawsuit: Chinese Psych Clinic Performs Electric Shock Therapy On Patient To Reverse His Homosexuality. Medical Daily, dostupné na https://www.medicaldaily.com
Cambridge Dictionary (2020). Cambridge University Press.
Coleman, E. (1982). Changing Approaches to the Treatment of Homosexuality: A Review. American Behavioral Scientist 25 (4).
Drescher, J. (1998). “I’m Your Handyman: A History of Reparative Therapies” in Sexual Conversion Therapy: Ethical, Clinical and Research Perspectives. Journal of Homosexuality 36 (1):19–42. New York: Haworth Medical Press.
Dubrowski, P. R. (2015). The Ferguson v. Jonah Verdict and a Path towards National Cessation of Gay-to-Straight Conversion Therapy. Nw. UL Rev. Online, 110, 77.
Feldman, M. P. & MacCulloch, M. J. (1971). Homosexual Behavior: Therapy and Assessment. Oxford: Pergamon Press.
Flentje, A., Heck, N. C., & Cochran, B. N. (2013). Sexual Reorientation Therapy Interventions: Perspectives of Ex-Ex-Gay Individuals. Journal of Gay & Lesbian Mental Health 17 (3), 256–277.
Freund, K. (1962). Homosexualita u muže. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství.
IACHR (2015). Violence against Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Persons in the Americas. Dostupné na https://www.oas.org/en/iachr/reports/pdfs/ViolenceLGBTIPersons.pdf
Jackman, J. (2018). Hundreds of gay people to be ‘treated for homosexuality’ at camp in Ghana. Pink News, dostupné na https://www.pinknews.co.uk

Kenny, O. (2020). Graham Linehan calls for list of Irish ‚gender critical‘ therapists for trans children. GCN. Retrieved from https://gcn.ie
Law, T. (2019). Why the LDS Church Joined LGBTQ Advocates in Supporting Utah’s Conversion Therapy Ban. Time, dostupné na https://time.com
Martínez, S. (2018). El exorcismo a Bastian para liberarle del ‘demonio gay’: todos sus ahorros en falsas terapias. El Español, dostupné na https://www.elespanol.com
McCormick, J. (2015). New online tool launched to eradicate gay ‘cure’ therapies. Pink News, Dostupné na https://www.pinknews.co.uk
Mehta, M., & Deshpande, S. (1983). Homosexuality – a study of treatment and outcome. Indian Journal of Psychiatry. 25 (3), 235–8.
Mendos, L.R. (2020). Curbing Deception: A world survey on legal regulation of so-called “conversion therapies”. Geneva: ILGA World.
O’Keefe, K. (2020). How religious organizations use conversion therapy to try to make LGBTQ people straight. The Loop, dostupné na https://www.theloop.ca
Oxford Learner’s Dictionaries. (2020). Oxford University Press.
Parsons, V. (2019). Malaysian authorities release video with instructions on how to ‘reverse’ homosexuality. Pink News, dostupné na https://www.pinknews.co.uk
Rosario, V. A. (2002). Homosexuality and Science: A Guide to the Debates. Denver and London: ABC CLIO.
Stone, G. (2020). Gender critical mental health professionals are trans conversion therapists by another name. The Independent, dostupné na https://www.independent.co.uk
Strudwick, P. (2017). Psychiatrists Have Issued A Historic Admission Of The Harm Done By Aversion Therapy. Buzz Feed News, dostupné na https://www.buzzfeed.com
Tamagne, F. (2004). A History of Homosexuality in Europe: Berlin, London, Paris 1919–1939, Volume II. New York: Algora publishing.
United Nations, General Assembly. (1 May 2020). Practices of so-called “conversion therapy”, HRC/44/53, dostupné na undocs.org/A/HRC/44/53
World Health Organization (1992). The ICD-10 classification of mental and behavioural disorders: Clinical descriptions and diagnostic guidelines. Geneva: World Health Organization.