Sexuální občanství

Sexuální občanství je relativně nový pojem, který vstupuje do povědomí sociálních a příbuzných věd začátkem 90. let minulého století. Pro rozvoj konceptu sexuálního občanství byly klíčové především práce sociologů Evanse (1993), Richardsonové (1998), Plummera (2003) a Weekse (1998).  Významně do problematiky ale přispěly i práce z oblasti humánní a sociální geografie, především pak autorů Bella a Binnieho (2000), u oblasti politických věd Phelan (1995), ale i literárních kritiků (Berlant 1997).

Význam tohoto konceptu není zcela pevný, lze do něj zahrnout poměrně široké spektrum otázek a je možné mu rozumět mnoha různými způsoby (Richardson 2017). Někdy se rovněž používá příbuzný, avšak často odlišně, nebo i šířeji, chápaný termín tzv. „intimního občanství“ (Plummer 2005).

Oba koncepty ovšem poukazují na proměňující se vnímání hranic veřejné a soukromé „sféry“, kdy některé otázky, které byly dříve zcela z veřejného prostoru vyloučené, jako například problematika sexuálního násilí, zohavování pohlavních orgánů (např. ženská obřízka) či otázky související s právy sexuálních menšin, v současnosti zaujímají přední příčky veřejně diskutovaných oblastí a přestaly být tabuizované.

Otázky související s nejrůznějšími právními, sociálními a kulturními požadavky, v rámci problematiky sexuálního a intimního občanství, bývají teoretizovány skrze tzv. „sexuální práva“. Taková práva mohou být požadována jak muži, tak ženami, heterosexuály i ne-heterosexuály, nicméně mezi heterosexuály jsou to častěji ženy než muži, kdo na ně klade důraz, přičemž to jsou především „sexuální menšiny“, pro které sexuální občanství a sexuální práva představují v heteronormativní společnosti specifickou důležitost.

V důsledku našeho zvyšujícího se porozumění lidské sexualitě, genderové identitě a dalších aspektů lidské přirozené rozmanitosti, dochází rovněž k souvisejícímu zviditelnění „potřeb, tužeb a záležitostí“, které byly v rámci dřívějších přístupů zcela vyloučeny nebo marginalizovány.

V průběhu posledních několika desetiletí došlo k významnému posunu v přijetí ne-heterosexuálních lidí do společnosti. Součástí tohoto společenského posunu byla většinou nejprve dekriminalizace konsensuálního homosexuálního styku, vyškrtnutí homosexuality ze seznamu duševních nemocí, sjednocení minimální věkové hranice pro sex mezi osobami stejného a opačného pohlaví, zavedení zákonných změn, které zaručují lidem s ne-heterosexuální orientací ochranu proti diskriminaci a zločinům z nenávisti, zákonné uznání vztahů osob stejného pohlaví a zpřístupnění rodinných, majetkových a dalších práv, které stát dříve poskytoval pouze osobám různého pohlaví.

Následkem těchto změn jsme logicky byli v posledních desetiletích svědky některých společenských, zákonných a kulturních změn. V sociální geografii a v sociologii jsme si povšimli především zvyšující se společenské viditelnosti ne-heterosexuálních lidí, jejich shlukování ve velkých městech a obecně jejich stále větší integraci do většinové společnosti.

Všechny tyto a mnohé další otázky, které úzce souvisejí s konceptem tzv. sexuálního občanství vyplouvají na povrch, zvláště pokud odstoupíme od nekritických úvah o „automatické demokratičnosti“ našich společností a přikloníme se ke kritičtějšímu pohledu, v jehož rámci můžeme přetrvávající rozdíly mezi uvažovanou a reálnou rovinou „občanské rovnosti“ odhalit (Weeks 1998, s. 37–8).

Pro přehledné představení konceptu sexuálního občanství, využijeme analytického schématu, který představila Richardsonová (2000) a jež zahrnuje tři druhy požadavků na sexuální práva:

1. požadavky založené na chování a praxi
2. požadavky založené na identitě
3. požadavky založené na vztazích

Tyto požadavky se týkají především ne-heterosexuálních (LGBTQ) a gender non-konformních (trans- inter- sexuálních) lidí a byly formulovány především v rámci tzv. gay a lesbického osvobozeneckého hnutí. Tyto požadavky souvisejí s veřejným uznáním skupin leseb, gayů, bisexuálů či transgender lidí a jsou kladeny do protikladu s pouhou „tolerancí“ specifických sexuálních aktů, jež měly zůstat skryté v soukromí.

Zahrnujeme sem především práva na sebeurčení, sebevyjádření a seberealizaci. Jsou jimi mimo jiné „právo na prostor v mainstreamových médiích, právo na důstojnou a nestereotypní reprezentaci (a ochranu před nedůstojnou a stereotypní reprezentací) a právo na možnost šíření informací a významů souvisejících se sexuálními identitami a jejich životními styly“ (Pakulski 1997). Typickým příkladem, který zasahoval do těchto práv, byla tzv. sekce 28 britského místního práva z roku 1988. Tento zákon zakazoval místním úřadům „podporovat“ ve školách „přijímání homosexuality“.

V současnosti takové zákony najdeme například v Rusku, nebo v některých dalších zemích východní Evropy, kde zakazují tzv. „homosexuální propagandu“ a jsou charakteristické svým anti-homosexuálním zaměřením.

Nemožnost sebevyjádření ne-heterosexuální identity například v celé řadě států omezuje, nebo donedávna omezovala „ne-heterosexuálům“ sloužit v armádě. Dobře známý je například dříve často uplatňovaný zákon – „neptej se a neodpovídej“ (v AJ známý jako „don’t ask, don’t tell“), který měl zabránit diskusi sexuální orientace (a tedy i coming-outu) v rámci heteronormativní armády.

Na politické rovině je pak stále zřetelně problematické zastupovat občany jako otevřeně ne-heterosexuální zákonodárce, jelikož coming-out v politice, podobně jako ve sportu, podléhá silné hetero-sociální kontrole. Dle Lister (2002) však nelze dosáhnout plného a fakticky platného občanství, bez toho, aniž by byla přítomnost „sexuálních menšin“ legitimizována veřejně (ve smyslu neskrývaného vykonávání veřejných funkcí).

Otázky související s reprezentací „sexuálních menšin“ v rámci politiky či v jiných oblastech společnosti a kultury (např. ve filmu a populární kultuře) bývají naopak často odmítány a kritizovány nejrůznějšími konzervativními uskupeními, např. v rámci diskurzu tzv. „politické korektnosti“, kterou Lister definuje jako „pojem využívaný dominantními skupinami … s cílem zesměšňovat a umlčovat požadavky utlačovaných skupin“ (Lister 2002, s. 193).

Právo na sebeurčení je pak klíčové především pro trans lidi, protože v řadě zemí je například stále zakázáno změnit rodný list trans člověka, popřípadě neurčit pohlaví člověka, který/á se narodil/a jako intersexuál. Tyto požadavky vycházejí z nedostatečného právního uznání skutečnosti, že něčí pravé pohlaví nemusí být to, které je druhými při porodu na základě fyzických rysů označeno za zřejmé (nebo dominantní). Změna pohlavní identity člověka je v řadě zemí podmíněná rovněž nutností tuto osobu sterilizovat či jinak (chirurgicky) zasáhnout do integrity jejího trans-těla.

Sexuální vztahy jsou omezeny například minimální věkovou hranicí legálního konsensuálního sexu, kterou mají nebo měly některé země nastavenou odlišně pro „heterosexuály“ a „homosexuály“.

V některých státech si lidé nemohou ani v případě splnění věkové hranice svobodně vybrat své sexuální partnery, tato práva mohou být například „rasově“ či nábožensky omezená.

Specificky aktuální otázkou je pak právo na veřejné uznání a právní legitimizace vztahů osob stejného pohlaví.Širší symbolický význam takového uznání „koneckonců [poukazuje] na otázku uznání morální legitimity a etické platnosti sdílených způsobů života leseb a gayů jako občanů“ (Kaplan 1997, s. 209).

Dalším typickým příkladem je právo vstoupit do manželského svazku, který je institucí, jež upravuje občanství a související práva osob, které do něj vstoupí a jistým objektivně definovatelným způsobem je tak privileguje. Nálezy ústavních soudů řady vyspělých států shledaly, že odepírání práva na vstup do manželství osobám stejného pohlaví bylo v rozporu s jejich dosavadními ústavními pořádky.

Řada států v současnosti stále buď hierarchizuje stupeň sexuálního občanství svých občanů tím, že např. institucionalizovala nějakou formu druhořadého svazku v podobě tzv. občanského nebo registrovaného partnerství, které mnohdy v řadě oblastí, především pak v oblasti rodičovských práv, svazky osob stejného pohlaví oproti svazkům osob rozdílného pohlaví znevýhodňují.

Nelegitimnost vztahů osob stejného pohlaví je v nejrůznějších zemích symbolicky a právně omezována například nepřítomností zákonů, které by vztahy osob stejného pohlaví nějak legalizovaly, popřípadě přítomností zákonů, které naopak vztahy osob rozdílného pohlaví zřetelně považují za nadřazené a privilegované tím, že (např.) ústavně „omezují“ manželství jako výlučně „heterosexuální instituci“.

Rovněž v této oblasti musíme zařazovat práva a povinnosti vycházející z touhy zakládat rodiny a udržovat rodinné vztahy. Ať se již jedná o rodiče stejného nebo rozdílného pohlaví. Ve faktuální rovině sice platí, že každé dítě musí být zplozeno ženou a mužem, avšak tyto osoby nemusí za všech okolností postupovat do role rodičů, neboť jak známo, adoptivní rodiče jsou rovněž rovnoprávnými rodiči, lesbické matky jsou rovněž matkami (ať již sociálními či biologickými) a gayové mohou být rovněž otci a mají stejný potenciál vytvářet ve stejnopohlavním páru rodinné prostředí vhodné pro výchovu dítěte. Páry gayů a leseb tedy nelze vnímat jako páry neplodné, neboť pochopitelně i tyto zakládají rodiny, byť mnohdy za ztížených podmínek. Právní problémy těchto rodin a jejich důsledky, pak plně zapadají do problematiky sexuálního občanství.

Sexuální občanství rovněž zřetelně nedosahuje rovnoprávnosti např. ve vztahu k ochraně před diskriminací, jejíž motivem je sexuální orientace, v pracovně-právních či běžných občanskoprávních vztazích. Je běžné, že zákon chrání před diskriminací vůči pohlaví, náboženské příslušnosti, rase, etnicitě, avšak prozatím není zcela běžné, aby zákon chránil před diskriminací z hlediska sexuality.