V roce 1987 si mladý Němec Tommi užíval si jízdu po dálnici skrze spolkovou zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Na benzinové stanici, kde zastavil, aby natankoval a možná se i trochu občerstvil, potkal dvě lesbické ženy. Ty si okamžitě povšimly obrovského růžového trojúhelníku na Tommiho autě a měly ze setkání upřímnou radost. Symbol, který byl mezi LGBT lidmi v Evropě a Severní Americe v té době poměrně populární, jim totiž napověděl, že se rovněž jedná o člena či alespoň sympatizanta queer komunity. Ženy si s Tommim popovídaly a později se přidaly k aktivistické skupině v hlavním městě spolkové země, Düsseldorfu.[1]

Tommiho historka je jen jednou z mnoha podobných, v nichž růžový trojúhelník napomohl rozpoznání queer identity. Pro někoho však může být překvapením, že tento symbol poprvé použil nacionálně-socialistický režim k označení mužů vymykajících se heteronormativnímu ideálu nebo alespoň podezřelých z narušování heteronorem. Růžový trojúhelník nacisté násilně připevňovali na uniformy vězňů v koncentračních táborech. Nejednalo se o nic zvláštního, neboť i ostatní vězni byli nuceni nosit podobné symboly, které je označovaly coby komunisty, Židy nebo abstraktnější kategorie, jako jsou „kriminálníci“ či „anti-sociálové“. V posledních dvou skupinách se mohli ocitnout doktoři, kteří praktikovali potraty, sexuální pracovnice nebo mládež sdružená v režimem zakázaných organizacích. Avšak ne každý neheteronormativní muž nosil růžový trojúhelník. Neměli bychom zapomínat, že někteří lidé byli deportováni hned z několika důvodů, například proto, že byli Židé nebo „sexuální zvrhlíci“ (Hájková 2018; 2021). Ženy, které byly lesbami, z tohoto důvodu do vězení obvykle neputovaly, ani nenosily růžový trojúhelník. Což ovšem neznamená, že by režim ženy toužící po ženách neperzekuoval – často se například musely pohybovat v ilegalitě a skrývat (Schoppmann 1993). Být lesbou či ženou, kterou přitahují ženy nebo sex s nimi, rovněž znamenalo přitěžující okolnost v případě perzekuce z jiných důvodů. Podobně jako muži, kteří se cítili přitahováni muži, i stejně orientované ženy se v táborech setkávaly s homofobií jak ze strany dozorců, tak ostatních vězněných (Eschebach 2012; Hájková 2021).   

Ve stručném úvodním nastínění příběhu růžového trojúhelníku chci zmapovat vývoj tohoto symbolu od jeho původní stigmatizační role až po jeho znovu-objevení coby emancipační ikony ve druhé polovině dvacátého století. Cesta trojúhelníku dějinami se odehrává v mezinárodním kontextu a nabízí mnoho metodologických podnětů pro historiky a historičky, kteří se pokoušejí porozumět sociálním hnutím a kultuře paměti (Jensen 2002, Newsome 2016, Tremblay 2020).

Jednotlivé klíčové momenty jeho putování se nutně vzájemně nenahrazují, nýbrž představují pluralitu debat kolem násilných dějin Německa i bojů za queer práva ke konci století. V následujícím textu načrtnu portrét perzekuce queer identit (se zaměřením na homosexualitu) v Německu v období národního socialismu i před ním, a poté se podívám, jak se růžový trojúhelník používal v Západním Německu a ve Spojených státech zhruba od 70. let minulého století.

Před sjednocením německých zemí na konci 19. století nebylo pronásledování mužské stejnopohlavní sexuality samozřejmostí (Beachy 2014). Například hannoverský právník Karl Heinrich Ulrich vedl o sexualitě a stejnopohlavní touze slavnou debatu na sjezdu německých právníků v Mnichově (Leck 2016). Bavorská vláda pak navázala na napoleonské zákoníky, které homosexualitu považovaly za hříšnou, nikoliv však trestnou, a proti stejnopohlavním sexuálním stykům žádnou další legislativu nezavedla (Whisnant 2016) – což však neznamená, že by neheteronormativní sexualita byla kulturně či morálně přijatelná. Naprosto odlišná situace panovala v Prusku, kde byly stejnopohlavní styky mezi muži nejen morálně odsouzeníhodné, ale rovněž trestné. Pruské dědictví nové Německé říše dalo v Berlíně vzniknout novému trestnímu zákoníku s jeho nechvalně proslulým paragrafem 175 (dále §175), který kriminalizoval „skutky proti přírodě“, například sexuální styk mezi dvěma souhlasícími muži (Tobin 2015). Paragraf byl rovněž využíván k trestání styků se zvířaty, ale statistiky z Výmarské éry dokazují, že v praxi byli od války na jeho základě obžalováváni zejména muži (Dickinson 2007). Poslední výzkumy v oblasti historie sexualit a německých dějin poukázaly na určité „deviantní“ aspekty Výmarské éry (Marhoefer 2015), ale změna morálky ve velkých městech neznamenala nižší tresty nebo zlepšení podmínek pro všechny.   Politická horlivost některých složek policie, opakované sexuální skandály a fakt, že ze sexuálních menšin si dělala obětního beránka Levice i Pravice (a to nejen z homosexuálních mužů, ale rovněž z trans* lidí a homosexuálních žen) měly za následek obzvláště toxické ovzduší.  Některé historičky a historikové razí tezi, že sexualita hrála významnou roli při pádu Výmarské republiky a vzestupu NSDAP (Dickinson 2014; Marhoefer 2015).

Nacistický režim nebyl ve svých názorech na sexualitu, například na reprodukční politiku, vždy jednotný, avšak proti homosexualitě dokázal zakročit velice rychle (Herzog 2005). Pronásledování nabývalo různých forem a Hitler později zasáhl i vůči svým původním spojencům; když například nechal zavraždit známého homosexuála Ernsta Röhma. Režim rovněž uzavřel, vyplundroval a nakonec vypálil Institut sexuálního výzkumu založený Magnusem Hirschfeldem. Jeho archiv s největší sbírkou dokumentů a prací o sexualitě z dané doby tak v roce 1933 veřejně shořel na náměstí Opernplatz (nyní Bebelplatz) v centru Berlína, za asistence Josepha Goebbelse a jeho fanatických studentů.

Nacismus se ovšem neomezoval pouze na pálení knih a ničení významných výzkumných děl o homosexualitě či trans* životě. Přestože §175, jak už jsme si řekli, byl schválen ještě před vznikem NSDAP, její nástup k moci se stal nepochybným milníkem v pronásledování stejnopohlavní sexuality v celém Německu. Nacisté vnímali neheteronormativní sexuality podobně jako pohlavní choroby (Herzog 2005). Viděli v nich jisté postižení, které je možné léčit; a které je možné z německých mužů násilím vymýtit. To však v důsledku znamenalo, že „národní společenství“ (Volksgemeinschaft) je třeba před podobnou infekcí chránit. V roce 1935 nacionální socialisté dotyčnou legislativu upravili a k původnímu textu přidali dodatky. Podle nich už nebyl trestný pouze homosexuální styk, ale veškeré styky „proti přírodě“ – jako je například anální styk. Podobně mohla být stíhána i pouhá chlípnost mezi muži. Podle tohoto nově zpřísněného zákona byly za těžké zločiny považovány i veřejné ostouzení a prostopášné záměry. Queer muži byli policejně obtěžováni, vyslýcháni a pronásledováni jak na základě seznamů z dob Výmarské republiky, tak na základě udání svých spoluobčanů.

Tisíce jich byly deportovány do koncentračních táborů, kde jim často na vězeňský mundúr našili růžový trojúhelník. V Rakousku byly na základě jiné sekce trestního zákoníku pronásledovány také queer ženy. Přestože v Německu k jejich perzekuci ze strany zákona nedocházelo, současná historiografie přesvědčivě ukázala, že ženy toužící po ženách byly také strukturálně utlačovány, žily ve strachu a často byly označeny za „asociální živly“ (Marhoefer 2016; Huneke 2017; Hájková 2021).

Těsně po válce a po osvobození táborů nenastala queer mužům a ženám šťastná a svobodná léta. Spojenci sice zahájili reformy a započali s přebudováváním právních základů nacistického režimu, avšak §175 se tyto změny nedotkly. Zákonné perzekuce mužské homosexuality totiž měly kořeny již v před-režimním období, a tak nebyly vnímány jako ideologicky zavedená diskriminace. Pro queer muže to mělo nepříjemné následky. Někteří z nich přežili hrůzy táborů, aby se po válce vrátili do vězení, kde si měli odpykat zbytek svého trestu (Micheler 2012). Zároveň se mnozí soudci sympatizující s nacismem, nebo dokonce přesvědčení nacisté, dokázali vyhnout tvrdým trestům, jelikož denacifikační proces se nedařilo zcela naplnit. Muži obvinění podle §175 tak i po osvobození často bývali odsouzeni stejnými lidmi na stejném základě. Další smutné příklady jsou z akademické sféry, kdy vědci, kteří podle §175 přišli o doktorský titul, nezískali svůj diplom zpět ani později (Nicolaysen 2015). Až do konce 60. let v Německu nepanovalo politické klima, které by bylo nakloněné připomínce homosexuálního utrpení. Například tehdejší starosta Dachau v rozhovoru pro London Sunday Express uvedl: „musíte si uvědomit, že v Dachau bylo mnoho kriminálníků a homosexuálů. Copak takovým lidem chcete stavět pomník?“[2] Tato situace vedla německo-židovského historika Hanse-Joachima Schoepse k prohlášení, že ke skutečnému osvobození došlo pro homosexuální muže až v roce 1969, kdy byl  §175, ve svém nacistickém znění, konečně v zákonech Spolkové republiky Německo pozměněn. Zákon jako takový byl po četných reformách z trestního řádu odstraněn až v roce 1994.

Tato liberalizace znamenala, že queer muži se konečně mohli svobodně sdružovat, což vedlo ke zrodu nového homosexuálního hnutí v druhé polovině dvacátého století (Gammerl 2021). Nejrůznější sdružení ovšem nezakládali pouze muži. Politicky aktivní byly rovněž lesbické ženy, někdy ve spolupráci s gay muži a jindy ve svých vlastních skupinách a sdruženích, kde do boje proti poválečné homofobii a patriarchátu přinášely jejich vlastní perspektivu (Ledwa 2019).

V SRN vznikaly četné spolky a organizace. Jedna z nich, Homosexuelle Aktion Westberlin (Homosexuální akce Západního Berlína – HAW) si kladla za cíl boj proti diskriminaci v západní polovině v rozděleného města. Její pobočky či podobné spolky vznikaly i v dalších městech, například v Mnichově (Homosexuelle Aktions-Gemeinde), Norimberku (Homosexuelle Aktion Nürnberg), Kolíně (Homosexuelle Aktion Köln, která ovšem neměla příliš dlouhého trvání), Padernbornu (Paderborner Aktion Homosexualität,), Osnabrücku (Aktionsgruppe Homosexualität Osnabrück), apod. Společně tyto skupiny objevovaly zpola zapomenutý osud mužů s růžovým trojúhelníkem, kteří byli mučeni v koncentračních táborech a po válce zůstali obestřeni vynuceným mlčením (Griffiths 2021). Pro mnohé muže a ženy fakt, že nacistické znění §175 režim přežilo, jen zvýrazňoval kontinuitu mezi německým fašismem a jejich realitou ve Spolkové republice Německo. Vytvářeli tedy čtenářské kroužky a organizovali akce, na nichž odsuzovali tento útlak. Jednou z knih, které se takto předčítaly, byli i Muži s růžovým trojúhelníkem, která představuje vzpomínky Josefa Kohouta. Přestože se kniha tváří jako autobiografie, ve skutečnosti vzpomínky Josefa Kohouta zachytil v rozhovorech Johann Neumann. Sám Neumann knihu nakonec uveřejnil pod pseudonymem Heinz Heger. Odkrývání perzekucí a utrpení z nacistické éry a uvědomování si tabu spojených s homosexualitou, jejího společenského odmítání či dokonce její kriminalizace, vedly skupiny jako HAW k rozhodnutí, že

stigmatům spojeným s růžovým symbolem dají nový význam (Tremblay 2019).

Aktivisté začali růžový trojúhelník používat na letácích a plaketách při demonstracích. To jim na jedné straně dalo možnost zviditelnit osud všech mužů, kteří nebyli po válce rozpoznáni jako oběti fašismu, a rovněž podtrhnout historické souvislosti v závadném právním systému Spolkové republiky, který i nadále podporoval útlak (Jensen 2002; Newsome 2016; Tremblay 2020). Byla v tom snaha o uznání mimo sociální skupinu či imaginární komunitu a touha po spravedlnosti a legitimizaci boje za občanská a lidská práva. Z jiné perspektivy se pak aktivisté označovali růžovým trojúhelníkem, aby odmítli „fasádu heterosexuality“ a privilegia, která přinášela těm homosexuálním lidem, kteří ve společnosti „procházeli“ jako heterosexuální a neprojevovali s imaginární komunitou solidaritu. Toto využívání symbolu lze chápat jako impuls dovnitř skupiny, volání po solidaritě a snahu o zvrácení historického stigmatu ve prospěch emancipační politiky. Růžový trojúhelník lze v tomto smyslu přirovnat k mnoha urážlivým výrazům, které si aktivisté a aktivistky ve druhé polovině dvacátého století rovněž přivlastnili: gay, queer, butch, teplý, apod. Některé organizace zašly ještě dále a výraz si vetkly přímo do názvu, jako je Wuppertalský růžový trojúhelník (Rosa Winkel Wuppertal) ve městě téhož jména nebo militantní nakladatelství Vydavatelství růžového trojúhelníku (Rosa Winkel Verlag) (Tremblay 2019).

Růžový trojúhelník se od té doby stal mezinárodním symbolem. V 70. letech 20. století publikoval germanista ze Spojených států James Steakley článek o dějinách homosexuálního hnutí v Německu, který uveřejnil v kanadském časopise The Body Politic. Ve svém třídílném eseji Steakley představil rovněž perzekuce homosexuálů za nacistického režimu. Podobných textů vyšlo v následující dekádě mnoho. Symbol růžového trojúhelníku objevili queer muži a ženy v severní Americe a začali jej používat. Židovského gaye Martina Shermana dobové diskuze inspirovaly k napsání fiktivní hry Bent, v níž vystupují dva queer vězňové v Dachau, kteří byli odsouzeni na základě §175 a přinuceni nosit růžový symbol. Hra měla premiéru na londýnském West Endu a posléze dosáhla obrovského úspěchu také na Broadwayi v New York City. V Německu se hrála právě pod názvem Rosa Winkel (čili růžový trojúhelník). Německá homosexuální sdružení organizovala přímo v divadlech besedy, například v Kolíně nad Rýnem, na nichž se hovořilo o významu nacistických zločinů v boji proti diskriminaci a za lidská práva. Četné recenze hry v novinách pak po celém Německu zviditelňovaly i symbol samotný, neboť o růžovém trojúhelníku a jeho původu se hovořilo téměř v každé z nich.

Tyto debaty vedené přes oceán tak zvýšily povědomí nejen o historii násilí a traumatu, ale rovněž daly symbolu nový význam. Na vrcholu krize spojené s epidemií HIV/AIDS v 80. a 90. letech používaly růžový trojúhelník například organizace bojující proti drakonickým státním opatřením (Tümmers 2017). Například členské organizace ACT UP (AIDS Coalition to Unleash Power) v Německu či USA se rozhodly růžový trojúhelník přeznačit jako symbol naděje i varování. Na jejich plakátech a tričkách nyní směroval vzhůru a odkazoval ke strachu z nového holokaustu, neboli státem posvěcenému násilí proti lidem, kteří s HIV/AIDS žili. V uvedeném období byly podobné obavy oprávněné – jeden bavorský homosexuální časopis přirovnal vládní opatření k nacistickým koncentračním táborům. V New Yorku zase demonstranti z řad ACT UP vytvořili na motivy koncentračního tábora během Pride týdne alegorický vůz, z něhož oblečení v tričkách se symbolem trojúhelníku rozdávali informační letáky (Faderman 2015).

Celkově lze říci, že růžový trojúhelník představuje epicentrum protichůdných tendencí mezi emancipační rétorikou a myšlenkou, že boj za práva lze zakotvit na minulé diskriminaci. Homosexuální aktivisté si jím připomínali potenciální nebezpečí homofobního násilí či dokonce hrozící zkázy a přitom volali po nové sociální soudržnosti své skupiny. Kolektivní vzpomínku na traumatickou minulost používali v boji za utopickou budoucnost: svět, v němž nebude existovat homofobie. Znak růžového trojúhelníku se stal významných faktorem transnacionální queer politiky, neboť byl snadno rozpoznatelný. Při mapování jeho vizuální historie si uvědomíme, že se intelektuální výměna ve dvacátém století odehrával i mimo psaný text. Trojúhelník má mnoho vrstev: odkazuje k nacionálnímu socialismu, ke krizové době HIV/AIDS, ale i k dlouhému boji za lidská práva v období po druhé světové válce. Dokázal homosexuální lidi spojit a stal se jejich snadno rozpoznatelným erbem.

Přesto s sebou tento symbol nese i určité problémy. Na konci svého textu bych rád představil dva z nich. I když spojení různých skupin pod jedinou standardou napomohlo gay a lesbickým politickým hnutím dvacátého století, aby našla společnou půdu a vybudovala kolektivní identitu založenou na sdílených vzpomínkách, některé perspektivy a narativy zůstaly vyloučeny. Například spojení perzekuce homosexuality a nacismu zevšeobecnilo jeden transatlantický příběh na příběh světový a přitom vymazalo určité nuance v dějinách sexualit mimo euroamerický svět. To nepochybně souvisí s reprezentací nacismu jako nejhoršího zla století a tím, že připomínání jeho zločinů se stalo ústředním prvkem liberální politiky po roce 1945. Dalším problémem je, že zaměřením na kategorie přestupků a jejich kriminalizace podle § 175 nám růžový trojúhelník vnutil právní rámec pro rozpoznání obětí. To mělo zjevné důsledky například pro lesbické a queer ženy, které v období „Třetí Říše“ rovněž zažívaly útlak, avšak po dlouhou dobu nebyly hodné připomínky, neboť jejich perzekuce nebyla spojena s růžovým trojúhelníkem, který se stal odznakem spáchaných hrůz (Evans 2014, Huneke 2017). V tomto smyslu také trojúhelník vystupuje v historiografických debatách na konci dvacátého století: jako symbol, který dal hlas některým lidem, ale zároveň mazal určité odstíny, prosazoval jeden univerzální narativ a umlčoval oběti, které měly jinou podobu.

---

[1] Tommi Scheer, “Was Nicht so alles geschehen kann…wenn man einen Rosa Winkel auf dem Auto kleben hat….,” Dorn Rosa: Zeitung der demokratischen Lesben- und Schwulen-Initiative, Oktober, 1987. 25.

[2] Citováno in: Stefan Micheler, „‘…Und Verbleibt Weiter in Sicherungsverwahrung’ Kontinuitäten Der Verfolgung Männer Begehrender Männer in Hamburg 1945-1949,“ in Ohnmacht Und Aufbegehren, ed. Andreas Pretzel and Volker Weiß (Hamburg: Männerschwarm Verlag, 2010). 61.

---

Literatura:

• Robert Beachy, Gay Berlin: Birthplace of a Modern Identity (New York, NY: Alfred A. Knopf, 2014).
• Edward Ross Dickinson, “Policing Se in German, 1882-1982: A Preliminar Statistical Analysis”, Journal of the History of Sexuality, Vol. 16, No. 2 (Ma , 2007), pp. 204-250.
• Edward Ross Dickinson, Sex Freedom, and Power in Imperial Germany, 1880-1914 (Cambridge: Cambridge University Press, 2014).
• Insa Eschebach, Homophobie und Devianz. Weibliche und männliche Homosexualität im Nationalsozialismus, (Berlin: Metropol 2012).

• Jennifer Evans, “Harmless kisses and infinite loops: Making space for queer place in twenty-first century Berlin,” in Queer Cities, Queer Cultures Europe since 1945, ed. Jennifer Evans and Matt Cook (London: Bloomsbury Academic, 2014), 75-94
• Anna Hájková, “Between Love and Coercion: Queer Desire, Sexual Barter, and the Holocaust,’ special issue ‘Sexuality, Holocaust, Stigma,” German History, 39, no 1 (March 2021)
• Anna Hájková, Menschen ohne Geschichte sind Staub: Homophobie und Holocaust (Göttingen: Wallstein, 2021).
• Dagmar Herzog, Sex after Fascism: Memory and Morality in Twentieth-Century Germany (Princeton, N.J., 2005).
• Samuel Huneke, “Heterogeneous Persecution: Lesbianism and the Nazi State,” Central European History 54, no 2 (2021), 297–325.
• Erik N. Jensen, „The Pink Triangle and Political Consciousness: Gays, Lesbians, and the Memory of Nazi Persecution,“ Journal of the History of Sexuality 11, no. 1 (2002): 319-49.
• Ralf Leck, Vita Sexualis: Karl Ulrichs and the Origins of Sexual Science (Urbana: University of Illinois Press, 2016).
• Laurie Marhoefer, “Lesbianism, Transvestitism, and the Nazi State: A Microhistory of a Gestapo Investigation, 1939-1943,” The American Historical Review,121, no. 4 (2016): 1167-1195.
• Laurie Marhoefer, Sex and the Weimar Republic: German Homosexual Emancipation and the Rise of the Nazis (Toronto, ON: University of Toronto Press, 2015).
• Stefan Micheler, Jürgen K. Müller, and Andreas Pretzel, „Die Verfolgung Homosexueller Männer in der NS-Zeit und ihre Kontinuität: Gemeinsamkeiten und Unterschiede in den Großstädten Berlin, Hamburg und Köln.“ Invertito − Jahrbuch für die Geschichte der Homosexualitäten 4, no. 1 (2002): 8-51.
• Jake W. Newsome, “Homosexuals after the Holocaust: Sexual Citizenship and the Politics of Memory in Germany and the United States, 1945-2008.” (PhD diss., State University of New York at Buffalo, 2016.

• Rainer Nicolaysen, Entwürdigt – Die Aberkennung von Doktortiteln im “Dritten Reich”. Homosexuelle Opfer der Hamburger Universität, in Gewinner und Verlierer: Beiträge zur Geschichte der Homosexualität in Deutschland im 20. Jahrhundert, ed. Norman Domeier et al (Göttingen: Wallstein, 2015) 45-61.
• Robert Deam Tobin, Peripheral Desires: The German Discovery of Sex (Philadelphia, PA: University of Pennsylvania Press, 2015).
• Claudia Schoppmann, Zeit der Maskierung: Lebensgeschichten lesbischer Frauen im “Dritten Reich” (Berlin: Orlanda, 1993)
• Sébastien Tremblay, “‘Ich Konnte Ihren Schmerz Körperlich Spüren’ Die Historisierung Der Ns-Verfolgung Und Die Wiederaneignung Des Rosa Winkels in Der Westdeutschen Schwulenbewegung Der 1970er Jahre,“ Invertito − Jahrbuch für die Geschichte der Homosexualitäten, 21 (2019): 179- 202.

• Sébastien Tremblay, “The Proudest Symbol We Could Put Forward? The Pink Triangle as Transatlantic Symbol of Gay and Lesbian Identities from the 1970s to the 1990s” (PhD diss., Freie Universität Berlin, 2020).
• Clayton J. Whisnant, Queer Identities and Politics in Germany: A History 1880–1945 (New York, NY: Harrington Park Press, 2016.).