Úvodní představení:

Czeslaw Walek je předsedou a jedním ze zakladatelů spolku Prague Pride, v období posledních deseti let patří mezi nejvýraznější postavy českého LGBTQ+ aktivismu, a to nejen z důvodu jeho přední role v ustavení stejnojmenného pražského každoročního festivalu Prague Pride, ale také kvůli vůdčí roli v koalici Jsme Fér, v rámci kampaně usilující o manželství pro všechny.

Czeslawe, známe se již nějaký ten pátek, v rámci tohoto rozhovoru Ti proto budu tykat. V neděli 23. června se v Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, konal již šestý Equality March (průvod rovnosti), který představuje vyvrcholení místního LGBTQ+ festivalu KyivPride 2019. Protože jsi u toho byl osobně, zeptám se nejdřív na Tvoje bezprostřední dojmy.

Snažil jsem se to trochu popsat bezprostředně po ukončení průvodu na svém fb profilu, tam mám i fotky a videa. Jsou to smíšené pocity hrdosti, strachu, vzteku a nevěřícného koukání. Kiev Pride rozhodně není žádná veselice, je to pochod za práva LGBT komunity a ten pochod je vybojován potem, ne-li krví. Organizátoři se potýkají s daleko horšími protesty, než na které jsme kdykoliv byli zvyklí my v Praze. V předvečer průvodu jsme se setkali v bytě kanadského velvyslance, abychom se dozvěděli základní bezpečnostní informace. Do konce vám nikdo neřekne, v kolik se vychází a kudy se půjde. Trasa se mění dle bezpečnostních pokynů policie. Žádná duha, žádné cetky – vše je riziko. Až tam jsem se dozvěděl, že nejnebezpečnější je nedělní odpoledne po průvodu, kdy hordy ožralých a krvelačných nácků organizují tzv. „safari“ a loví po městě gaye a lesby, aby je zmlátili.

Zažil jsem již několik pridů, také těch, kde člověk pochodoval oblemován policií, ale ještě nikdy se mně nestalo, že by někdo k nám vtrhnul a násilnicky rval transparent z ruky. Tam jsem viděl, jací hrdinové jsou pořadatelé a dobrovolníci, kteří se na intrudory vrhli a z té první lajny je odtrhli dřív, než přišla policie. Dobrovolníci vytvořili dodatečnou hradbu ze svých těl mezi policií a náma, aby nás ochránili.

Několikrát mně vhrkly slzy do očí vztekem, že nás ti lidé nenechaj ani projít městem, že nás tak nenávidějí – co jsme komu udělali?

No a pak byl závěr průvodu a to jsem zase moc nechápal. Nejdřív jsme opět museli schovat všechny barevné a duhové propriety a z toho momentu radosti, že jsme to dali, jsme v sekundě vystřízlivěli.  Nahnali nás všechny do metra – 8 000 lidí v stanici metra je velké bezpečnostní riziko. Tam než jsme všichni spořádaně prošli turniketama, protože město neumožnilo jednu jízdu zdarma, nás metro prostě někam odvezlo. Opět nikdo nic nevěděl, kde metro zastaví. Nakonec to byla vzdálená zastávka téměř v polích Kyjeva. Odtamtaď se všichni rychle snažili dostat do svých domovů, protože bylo jasné, že je otázka času, kdy se náckové o cílové zastávce metra dozví a najedou na „safari“. A dle mých informací k „safari“ bohužel došlo.

Průběh průvodu byl několikrát narušen ze strany extremistických skupin, v minulosti pak byla organizace průvodu na Ukrajině opakovaně zakazována ze strany veřejné správy, jak hodnotíš vývoj v posledních letech?

Pro mne je těžké hodnotit ten vývoj, protože jsem tam byl poprvé. Nicméně z toho, co říkali organizátoři – poprvé jim město průvod nepovolilo. Podruhé to snad bylo někde daleko mimo centrum a podařilo se jím projít jen 100 metrů. Včera přišlo 8000 lidí, vepředu šel politický člověk z města a nějaká Ukrajincům známá zpěvačka, která pride podpořila veřejně. Viděli jsme, že lidi v průvodu najednou začali vytahovat duhy z tašek, viděli jsme drag queens nebo dron najednou nad náma rozevlál duhovou vlajku.

Těžkooděnci sice byli všude a člověk byl součástí vojenského zásahu, ale už jsem viděl jedno auto s hudbou – jsou to vlaštovky toho, že dávám Kiev Pride dva roky, maximálně tři a bude to tak radostné jako naše pride.

Ty už jsi, Czeslawe, navštívil určitě nejrůznější pride festivaly po celém světě, které rysy je podle Tebe spojují, ve kterých zase vnímáš rozmanitost a kde se Ti, mimo Prahy, líbilo prozatím nejvíc?

Každá pride je jiná, ale mají v něčem podobné rysy. Společným rysem určitě je, že ať už to jsou sebevětší veselice, každý pride se snaží mít myšlenku, a tou je zlepšení kvality života LGBT osob, a také (zejména ty pridy na západě) jsou oslavou toho, jaký kus cesty jsme za těch 50 let ušli. Tu rozmanitost vidím spíše ve formě než obsahu. Někteří mají celotýdenní festival, jako Praha, někteří jen sobotní průvod. Všechny do jednoho ale upozorňují, že situace LGBT osob není stejná jako situace většinové společnosti, a to je třeba změnit.

Tento rok si po celém světě LGBTQ+ lidé připomínají 50. výročí tzv. stonewallských nepokojů, ke kterým došlo v červnu roku 1969 následkem brutální razie newyorských policistů na bar Stonewall Inn, který se nachází v newyorské čtvrti Greenwich Village. Průvody hrdosti, tzv. pridy, jsou tak vlastně každoroční připomínkou této události, která dala novou energii tehdy sílícímu gay a lesbickému emancipačnímu hnutí. Do jaké míry se nás podle Tebe stonewallské události dotýkají a jak si myslíš, že jsou v Česku srozumitelné?

Je to součást naší společné LGBT historie. To, že se v San Franciscu nebo New Yorku zvedli LGBT lidi proti policejnímu násilí, pomohlo tomu, že za několik let se začala grupovat česká LGBT scéna. Sice ve skrytu, ale začala a pomohlo jí to se připravit na události 89. Zároveň my si připomínáme 30 let od revoluce a od začátku emancipace LGBT hnutí u nás v Česku – takto se nám to hezky propojuje.

Když se řekne pride, tak bývá všem všechno jasné, ale když se řekne „hrdost“, možná to všem tady tak jasné není, co pro Tebe v tomto kontextu znamená slovo hrdost?

Když jsem se mámě svěřil, že jsem gay, nechtěla, abych to řekl otci, bála se. Když na to totiž otec přišel v předvečer Vánoc, opil se a vypráskal mě z domu. Byla to epická hádka, ve které se matka za mě postavila, a nakonec jsem doma na Vánoce zůstal (umíš si představit ty Vánoce). Po nějaké době mi oba řekli, ať jsem gay v Praze, ale ať to netahám k nim domů. Když máma pak umírala, svěřila se mi, že se bojí toho, že to budu mít v životě těžký, a že se bojí, že nikdy nebudu šťastný – ne protože toho nejsem schopen, ale protože mi to společnost neumožní.

Já pocházím z malé vesnice od Třince. Pocházím z vesnice, kde v době mého vyrůstání si většina lidí myslela, že homosexualita je nemoc. Kde se homosexuálům neřeklo jinak než buzna nebo teplouš. Ano, nejsem nejmladší a vše to probíhalo před dvaceti lety, ale nenalhávejme si, že se to v dnešní době neděje. To není totiž jen o mém příběhu, ale o tom, jak v naší společnosti vedeme diskuzi. Cílem Pridu je otevřít diskuzi o pozici gayů a leseb v české společnosti; ukázat maminkám, otcům a prarodičům, že jejich dítě nebo vnouče může být šťastné, že společnost nás může akceptovat, vážit si nás – takových jací jsme, a umožnit nám oslavovat naši lásku stejně jako ostatním – to je pro mě kvintesence slova hrdost, kterou chceme oslavovat, a společnost nám to stále neumožňuje.

Dost často se v rámci diskusí o průvodech hrdosti, o pridech, hovoří o jejich přílišné komercializaci, někdy se můžeme dočíst například o tom, že jsou „jen extravagantními párty“, to je asi důsledkem jejich značné rozrůzněnosti. V Kyjevě či jinde na východě nebo jihovýchodě Evropy, kde se střetávají s tvrdým odporem extremistických skupin, mají tyto události úplně jiný náboj než například v Amsterdamu. Jaký je na to Tvůj pohled?

Před padesáti lety v New Yorku také šlo pár LGBT osob s kordonem policistů v zádech. Dnes je to asi to, čemu říkáš komercializace. Po těch devíti letech zkušeností v pridu si říkám, že nemáme absolutně žádné právo nikomu zakazovat se průvodu zúčastnit, pokud sdílí myšlenky pridu. Pochody pride jsou pro všechny a kdo jsme my, abychom rozhodovali, koho tam pustit a koho ne? LGBT osoby jsou všude, ať už v komerčních firmách, ve státní správě, v politických stranách, policii. A průvod je šancí, jak společně oslavit naši jinakost a různorodost. Co je důležité zmínit – každá pride je událost pro LGBT osoby. A v závislosti v jaké zemi žiješ, ta událost má jiný charakter.

Co jsou podle Tebe nejdůležitější myšlenky Pridu?

Za mě roli Pridu vidím ve dvou rovinách – v komunikaci s veřejností – otevíráme naši společnost k respektu vůči LGBT osobám. Jen tak se nám povede krok po kroku posunout naši kvalitu života k lepšímu. A druhá rovina je ta interní – Pride buduje LGBT hnutí – přes všechny naše aktivity vytváříme podhoubí pro další aktivismus, který bude pokračovat po nás.

Je podle Tebe spojení Pridu s nejrůznějšími komerčními firmami nutným kompromisem, nebo by šel festival financovat i jinak? Co bys například odpověděl uskupením typu Alt-Pride, kterým je mainstreamové ražení značně nelibé a vůči některým společnostem (např. ExxonMobil) a jejich účasti v průvodu protestují?

To jsou dvě odlišné otázky. První je financování festivalu – a tady je to rozhodnutí spolku, z čeho festival financujeme – je to mix všech možných zdrojů, včetně těch komerčních. Pokud si vzpomínám dobře, konkrétně Exxon mezi sponzory festivalu nefiguruje. Financování si lze prohlédnout v našich výročních zprávách.

Ano, lze si představit financování festivalu bez komerčních zdrojů, ale to by u nás musely existovat zdroje veřejné na LGBT. Praha nás v lecčem podporuje a podpora se zvyšuje, ale daleko nedosahuje plnou podporu. Další veřejné zdroje na LGBT jsou vyschlé. Dalším zdrojem jsou drobní individuální dárci – na festival nám drobných darů chodí nejméně. Přes všechny výzvy lidi prostě stovku na festival nepošlou. Takže bych rád znal názor chytrolínů z Alt-Pride, jak financovat akci, která je v 90 % přístupná zdarma pro 100 000 lidí?

Druhá je účast v průvodu. Kdo je Alt-Pride, aby komukoliv zakazoval účast v průvodu? Jaký morální nárok si tito lidé berou, aby kádrovali a cenzurovali, kdo může a kdo nemůže být v průvodu nebo vytahovali transparenty s hesly proti policii – já bych se toto nikdy neodvážil dělat. V Exxonu pracují stovky LGBT zaměstnanců, kteří se společně snaží toto pracoviště, jež si vybrali, kultivovat a otevřít LGBT lidem. Vrcholem jejich snahy je, že si sehnali peníze a šli do průvodu. Co je na tom špatně?

Jedním z cílů naší organizace Queer Geography je přispívat ke zlepšení životní situace LGBTQ+ a dalších osob, jejichž životní situace stagnuje či se zhoršuje z důvodu nedostatečné úrovně poznání, my tedy festivaly typu Prague Pride vnímáme především jako významné nástroje, kterými lze zmírňovat společenskou ignoranci a tabuizaci, tj. otevírat jinak mnohdy obtížně diskutovatelná témata. Jak se to podle Tebe za poslední roky proměnilo v Česku? Vybavila by se Ti nějaká témata, která jste otevřeli, a vedlo to k nějaké změně?

Já jsem skálopevně přesvědčen, že Prague Pride je nositelem velké změny v naší společnosti, otevírá srdce Čechů a Češek vůči LGBT. Dnes jsme již v jiné situaci, ale byly roky, kdy se o LGBT v médiích nepromluvilo jinak než v souvislosti s Prague Pride. Lidé díky tomu, že otevíráme různá témata, mají šanci nás poznat a poznat, kdo jsou gayové a lesby, transgender a bisexuální lidé, co v Česku žijí. Mnozí LGBT mi řeknou, že by do průvodu nikdy nešli, pak jednou přijdou, vidí tu neskutečnou atmosféru souznění, lásky a radosti a stávají se z nich stálice. Je to jedinkrát v roce, kdy se někteří, zejména z menších měst a obcí, mohou projít městem za ruku se svým partnerem/partnerkou a cítit se svobodně. Téměř 40 % lidí na Pridu jsou totiž mimopražští. Otevíráme ale i témata uvnitř komunity – Pride House je vyloženě kolébkou témat, ze kterých se po čase stane celospolečenské téma – jako třeba manželství pro všechny.

Závěrem se Tě chci zeptat, trochu na osobnější rovině, co bylo Tvou motivací pro rozběhnutí Prague Pride, sice jsi nestál u jeho samotného základu, u kterého byla celá skupina zapálených aktivistů, nicméně díky Tobě se festival probral prvními problémy a vyrostl v největší festival v celém regionu střední a východní Evropy.

Já jsem festival nezakládal. Přišel jsem již do vlaku, který se malinko rozjel a potřeboval strojvedoucího, já akorát v té době měl čas, protože mne premiér Nečas vyhodil z Úřadu vlády, myslel jsem si, že udělám první (malý) festiválek a jdu zpět do státní správy – a ejhle, situace se malinko vymkla z mých rukou a já u toho jsem již téměř deset let. Já tehdy cítil určitý vnitřní dluh vůči LGBT tématu. V době, kdy jsem byl náměstkem Michaela Kocába, se rozbíhaly debaty o novele registrovaného partnerství směrem k umožnění přiosvojení. Mně se jej nepovedlo přesvědčit, ať se za tuto novelu postaví. Proto jsem se k Pridu přidal a čím více jsem do toho „byl namočený“, tím více jsem chápal, jak je tady Pride potřeba, jak otevíráme lidem dveře, jak LGBT lidem u nás pomáháme. Na festival se nabalil Pride Business Forum, poradna www.sbarvouven.cz a teď manželská kampaň. Takže toho, co jsem začal nebo dělám, je opravdu hodně. Ono je vše důsledkem všeho. Třeba Petr Stuchlík tvrdí, že pro LGBT komunitu dělá o moc víc než Pride, protože je otevřeně gay a neskrýval to ani při své kandidatuře na primátora. Faktem ale je, že jen díky neúnavné práci aktivistů a třeba i díky osmi ročníkům Pride už je společnost otevřená natolik, že akceptuje myšlenku, že by jejím politickým představitelem mohl být gay či lesba.

Rozhovor vedl Michal Pitoňák.

[cite]

Upraveno dne 9. 7. poznámka o newyorské čtvrti Soho, byla opravena za newyorskou čtvrť Greenwich Village.