Vývoj práv LGBTQ+ osob v Maďarsku: rozhovor s prvním maďarským humánním geografem zaměřujícím se na LGBTQ+ témata, Balázsem Attilou Szabóem
Rozhovor vedl Michal Pitoňák, předseda QG.
Szia (ahoj) Bazsi, oba působíme jako badatelé v oblasti geografií sexualit a známe se už delší dobu, proto si můžeme tykat. Začněme krátkým úvodem. Jaký je tvůj odborný profil a co tě vedlo k tomu, že sis zvolil doktorát z geografie na Univerzitě v Pécsi?
Narodil jsem se tady v Pécsi a titul z geografie jsem získal na místní univerzitě. Už od bakalářského studia mě zajímala problematika turismu, ale tehdy jsem se věnoval především rozvoji cykloturistiky podél opuštěných železničních tratí. Mojí hlavní motivací při přihlášce na doktorát bylo vybrat si téma, které se mě osobně dotýká, je výzvou a zároveň přinese nové poznatky lidem tady v Maďarsku. A chtěl jsem otevřít pomyslné dveře, které u nás byly dosud zavřené.
Tvůj doktorský výzkum se zaměřuje na LGBTQ+ turismus. Co tě přimělo věnovat se právě tomuto tématu a jak souvisí s tvými osobními a profesními zájmy?
Osobní linka je jednoduchá: jsem gay, takže sám patřím do LGBTQ+ komunity, ale zároveň moc rád cestuji. Z profesního hlediska jsem vnímal socio-geografické zkoumání LGBT komunity jako zásadní výzvu—a opravdu se to potvrdilo. V dnešním Maďarsku je psát a bádat o tomto tématu vše, jen ne snadné.
Nedávno ti vyšel článek v prestižním časopise Journal of Homosexuality. Můžeš nám o tom říct víc?
Skrývá se za tím zajímavý příběh. Nejprve jsem se pokoušel publikovat výsledky svého výzkumu v prestižních maďarských časopisech, ale několik z nich mě odmítlo. Hlavním důvodem, který uvedli, byla obava, že by kvůli zveřejnění článku mohli přijít o státní podporu nebo čelit nějaké formě postihu.
Ve druhém kole jsem oslovil několik východoevropských geografických časopisů, ale byl jsem opět odmítnut. V té chvíli jsem se rozhodl k odvážnému kroku a poslal studii do Journal of Homosexuality spolu s motivačním dopisem. Redakce byla velmi vstřícná a po několika kolech úprav byl článek nakonec přijat a publikován—ironicky v mnohem prestižnějším časopise než ty, které mě původně odmítly.
Tato situace bohužel není ojedinělá — myslím, že mnoho badatelů a badatelek ze střední a východní Evropy by se v tom poznalo. Včetně mě. Přejděme k vývoji práv LGBTQ+ osob v Maďarsku.
Pro mnoho lidí může být obtížné pochopit, co se v zemi dnes děje. Myslím, že je potřeba se vrátit zpět a připomenout si, jaká byla situace před návratem Viktora Orbána k moci v roce 2010. Jak na tom byla práva LGBTQ+ osob tehdy? Došlo během 90. let a začátkem nového tisíciletí k výraznému pokroku, nebo spíše k přetrvávajícím obtížím?
Ano, došlo k významnému pokroku. Například v roce 2004 byla zřízena Úřad pro rovné zacházení (Equal Treatment Authority) a od roku 2009 byla v Maďarsku dostupná registrovaná partnerství. Tehdy jsem téma nesledoval tak detailně, ale podle odborné literatury bylo patrné pomalé, avšak zřetelné zlepšování společenského postoje k přijetí LGBTQ+ osob — i když jsme samozřejmě pořád značně zaostávali za západními zeměmi.
Od roku 2010 však v Maďarsku sledujeme výrazné omezování práv LGBTQ+ osob. Mohl bys stručně shrnout hlavní legislativní a politické změny, které situaci LGBTQ lidí negativně ovlivnily?
To je pravda, a šlo to v několika vlnách. Pokud si dobře vzpomínám, první výrazné homofobní kroky byly spojeny s reklamní kampaní Coca-Coly a tzv. „33. transfobním zákonem“ z roku 2020. Právě tyto kroky představovaly první radikální zásahy, které vyvolaly silnou mediální odezvu.
Nejzásadnější dopad měl takzvaný „33. zákon“ z roku 2020, který byl právním nástrojem, jenž transgender osobám v Maďarsku znemožnil změnu jména a genderu v oficiálních dokumentech — podle vzoru Ruska, samozřejmě.
Následně přišla i první ústavní změna týkající se genderu. Ta představovala další významný mezník v demontáži práv LGBTQ osob. Tehdy byla maďarská ústava doplněna o větu: „otec je muž a matka je žena.“ V tomto bodě se začala častěji objevovat i rétorika o „křesťanské konzervativní výchově“ a modelu „tradiční rodiny“—samozřejmě pod záminkou ochrany dětí. Opět podle ruského scénáře.
Při posledních volbách v roce 2022 se konalo tzv. „referendum na ochranu dětí“, které obsahovalo čtyři provokativní otázky týkající se mediálního obsahu pro nezletilé, sexuální výchovy ve školách a propagace chirurgických zákroků pro změnu pohlaví. Není třeba dodávat, která země v tomto sloužila jako vzor. Na veřejných billboardech v Maďarsku se dokonce objevila stejná ruská žena s dítětem, která je známa z ruské propagandy.
Článek na OpenDemocracy o referendu Maďarský portál Telex o billboardové kampani
Ačkoliv bylo nakonec referendum prohlášeno za neplatné, od té doby bylo školám a vzdělávacím institucím zakázáno pořádat jakoukoli sexuální výchovu nebo osvětové programy, které zmiňují nebo zobrazují homosexualitu. Zároveň je zakázáno zobrazovat LGBTQ symboliku v určité vzdálenosti od škol, kostelů a veřejných institucí. A od roku 2023 mají knihkupectví povinnost balit knihy s LGBTQ+ tematikou do plastových obalů, neboť jsou považovány za „citlivý obsah“. Takže jak vidno, je opravdu z čeho vybírat.
Existují nějaké sociologické nebo výzkumné údaje, které ukazují, jak tyto politiky ovlivnily veřejné mínění nebo každodenní zkušenosti LGBTQ+ lidí v Maďarsku?
Ano, existují mnohé sociologické výzkumy. Nejčastěji je najdeme v pracích autorů jako J. Takács, I. Szalma nebo R. Béres-Deák. Výzkumy v této oblasti provádí i nezisková organizace Háttér Society, která se věnuje LGBTQ+ lidem. Užitečné mohou být i výroční zprávy Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA).
Jak reagovaly místní organizace a aktivistické skupiny na tyto výzvy? Našly způsoby, jak se těmto rostoucím restrikcím postavit nebo je obejít?
Neziskové organizace zde hrají klíčovou roli v zastupování LGBTQ+ lidí. Jejich odpovědí bylo ozvat se ještě hlasitěji a spustit intenzivnější kampaně. Strach se neobjevil ani na chvíli, a dodnes se statečně staví na obranu LGBTQ+ komunity. Díky zkušeným právníkům si osvojily značnou expertízu v hledání alternativních právních cest a přizpůsobování se proměnlivému legislativnímu prostředí.
V Maďarsku působí také lidskoprávní organizace jako Hungarian LGBT Alliance, Háttér Society, Rainbow Mission Foundation (organizující Budapest Pride), nebo Labrisz Lesbian Association. Jejich práce považuji za mimořádně důležitou, protože právě právní podpora umožňuje jednotlivcům bránit se, a to i v případech nenávistných trestných činů.
Úpadek právní situace ovlivňující životy LGBTQ+ osob v Maďarsku od roku 2010
Od nástupu vlády Viktora Orbána v roce 2010 dochází v Maďarsku k postupnému oslabování práv a svobod LGBTQ+ lidí. Následující časová osa shrnuje klíčové události tohoto vývoje:
2010:
- Viktor Orbán a jeho strana Fidesz získávají ústavní většinu v parlamentu, což jim umožňuje rozsáhlé legislativní změny.
2012:
- Přijímá se nová ústava, která definuje manželství výlučně jako svazek muže a ženy, čímž de facto zakazuje manželství osob stejného pohlaví.
2018:
- Maďarská vláda odebírá univerzitám akreditaci oboru genderová studia s odůvodněním, že pro absolventky a absolventy tohoto oboru „není na trhu práce uplatnění“.
2020:
- Parlament přijímá zákon, který znemožňuje právní uznání změny genderu; transgender osoby tak již nemohou úředně změnit svá pohlaví.
- Dochází ke změně ústavy, která zakazuje adopci dětí osobami stejného pohlaví a upevňuje koncept tzv. „tradiční rodiny“.
2021:
- Přijímá se zákon zakazující šíření obsahu zobrazujícího nebo podporujícího homosexualitu či změnu genderu nezletilým osobám, což omezuje přítomnost LGBTQ+ témat ve školství a médiích.
2025:
- V březnu parlament schvaluje zákon zakazující průvody Pride a umožňující použití technologie rozpoznávání obličejů k identifikaci a pokutování účastníků. Tento krok vyvolal protesty a je vnímán jako další útok na práva LGBTQ+ lidí.
Tato opatření vedla k rozsáhlé mezinárodní kritice a k obavám z porušování lidských práv v Maďarsku.
Vybrané maďarské zdroje o společenském postavení LGBTQ+ osob
- Béres-Deák, R. (2015). „Co na to řeknou sousedé?“ Rodiny původu lesbických a gay párů a dilema coming outu. Socio.hu Társadalomtudományi Szemle, 5(1), 144–161. Odkaz na článek
- Takács, J., & Szalma, I. (2022). Společenské postoje k homosexualitě v Maďarsku na počátku 21. století. In Társadalmi Riport 2022 (s. 473–492). PDF zde
- Takács, J., Dombos, T., Mészáros, G., & P. Tóth, T. (2012). Don’t ask, don’t tell, don’t bother: Homofobie a fungování heteronormativity v maďarské armádě. In Exploring Sexuality in Central and Eastern Europe (s. 85–108).
Měla mezinárodní kritika, například ze strany EU, nějaký dopad na postoj maďarské vlády?
Vůbec ne. Tyto snahy vláda vnímá jako útoky, což ji jen dále motivuje k odporu. V tomto paralelním vesmíru se vláda vidí jako neustále ohrožená Západem, přičemž otázka LGBTQ+ práv se stala jedním z hlavních bojišť tohoto střetu.
LGBTQ+ turismus a geografie
Pravděpodobně jsi vůbec prvním geografem v Maďarsku, který se explicitně věnuje LGBTQ+ tématům. Umím si na základě vlastní zkušenosti představit, že ses musel při rozhodnutí studovat sexualitu v rámci geografie setkat s mnoha překážkami?
Tohle téma by vydalo na hodně dlouhé vyprávění. Začněme tím, že v mém rodném jazyce neexistují žádné relevantní publikace nebo výzkumy, které by se na LGBTQ+ témata dívaly geografickou nebo turismologickou optikou. Některé příbuzné obory, jako je sociologie nebo psychologie, sice pár studií mají, ale ty se zaměřují většinou na společenské přijetí.
Další výzvou byl naprostý nedostatek vysokoškolských pedagogů v Maďarsku, kteří by se touto tematikou zabývali, takže z akademického hlediska jsem mohl získat podporu výhradně v oblasti metodologie výzkumu. Stávalo se mi, že když jsem s tímto tématem přišel, lidé – i v akademickém prostředí – na mě hleděli s šokem.
Mohli bychom mluvit i o konferencích. Na některých domácích vědeckých konferencích, když mluvím o sexualitě, bývá publikum velmi puritánské a očividně nesvé – natolik, že se mi po přednášce nedostane žádných otázek. Typická reakce zní prostě: „Děkujeme, kdo je další?“ Dobře to vystihuje metafora černé ovce.
Našel jsi podporu mezi badateli nebo na své instituci?
Moje instituce je, co se LGBTQ+ témat týče, velmi vstřícná – minimálně to můžu s jistotou říct o Institutu geografie v Pécsi. V zásadě jsem se nesetkal s odporem, ale zároveň bych neřekl, že bych dostával výraznější podporu. Mí přímí školitelé mě podporovali psychicky i tematicky, povzbuzovali mě, ale pokud jde o odborné vedení, našel jsem v Maďarsku jen velmi málo lidí, kteří by se této oblasti skutečně věnovali seriózně.
Jaké jsou hlavní zjištění tvého výzkumu o LGBTQ+ turismu v Maďarsku? Jak si země stojí ve srovnání s jinými destinacemi ve střední a východní Evropě?
Hlavní zjištění ukazují, že pokud jde o motivace a návyky v cestování, LGBTQ+ osoby v Maďarsku se příliš neliší od cisheterosexuální populace. Nicméně jejich preference jsou doplněny výraznou poptávkou po destinacích, které jsou otevřené, inkluzivní a gay-friendly. Tato poptávka je silnější u lidí s vyšším vzděláním.
Pokud jde o tzv. mentální a prožité turistické prostory, je zřejmé, že maďarské LGBTQ+ osoby mají přehled o známých evropských LGBTQ+ turistických centrech. Když ale sledujeme jejich skutečné cestovní zkušenosti, vidíme odlišný vzorec: převažují domácí destinace, a při cestování do zahraničí jsou nejoblíbenější sousední země – například Chorvatsko. To však není specifikum LGBTQ+ cestujících – tyto destinace jsou oblíbené i v celé populaci. Na rozdíl od cisheterosexuálních turistů ale LGBTQ+ osoby častěji volí explicitně gay-friendly destinace, jako je Španělsko, což není mezi běžnou maďarskou populací příliš časté.
Výzkum týkající se migrace navíc ukázal, že většina LGBTQ+ osob by se raději přestěhovala do Budapešti. Ti, kteří uvažují o odchodu do zahraničí, preferují zejména gay-friendly oblasti, především velká města v západní Evropě. Hlavními faktory jsou ekonomické příležitosti a možnost žít svou sexuální identitu v bezpečí. To podtrhuje význam homofobie jako tlakového faktoru (push factor) a LGBTQ-přátelského prostředí jako faktoru přitahujícího (pull factor), a to jak v turismu, tak v migraci.
Pokud jde o rozvoj LGBTQ+ turismu v Budapešti, tak maďarští vysokoškoláci a vysokoškolačky se většinou vyjadřovali tolerantně a pozitivně.
Ovlivňuje narůstající nepřátelství vůči LGBTQ+ lidem v Maďarsku domácí a mezinárodní LGBTQ+ turismus?
Podle mého názoru to rozhodně bude mít dopad na mezinárodní turismus mířící do Maďarska. Už ve výzkumu S. Monaca (2022) v Itálii se Maďarsko objevuje jako destinace, které je lepší se vyhnout.
Turismus představuje příležitost – možnost uniknout, vymanit se z homofobního prostředí a být sám sebou. V tomto smyslu mohou LGBTQ-friendly destinace sloužit jako bezpečná útočiště.
Cestování přináší naději – lidé si uvědomí, že jejich negativní okolí není jedinou realitou, a že nejsou sami. Turismus tak má potenciál proměnit životy, protože cestování často vede k osobní proměně. Navíc může sloužit jako jakási „zkušební jízda“ pro budoucí rozhodnutí o migraci.
Tím se vracím k nedávné události, která rezonovala i v českých médiích. Dne 18. března schválil maďarský parlament zákon, který zakazuje pořádání akcí Pride a zavádí technologii rozpoznávání obličejů ke sledování potenciálních protestů. Jaké jsou bezprostřední důsledky těchto nových opatření?
Tohle je další krok směrem k diktatuře. Říká se mi to těžko, ale myslím, že poslední události jasně ukázaly, jestli ještě vůbec můžeme považovat Maďarsko za demokratickou nebo svobodnou zemi. Už nejde jen o LGBTQ+ komunitu; týká se to každého, kdo myslí samostatně a kriticky vůči systému. I kdyby šlo jen o zastrašování, je to naprosto nepřijatelné. Co přijde dál? Budeme zítra chodit po ulici s růžovými trojúhelníky?
Myslíš, že tyto zákony povedou k další radikalizaci vládní politiky, nebo existuje šance na změnu?
V tomto ohledu nejsem příliš optimistický. Jako maďarský sociální vědec si myslím, že tento stav může trvat ještě dlouho, zejména s ohledem na současný globální kontext. Úroveň společenského odporu v Maďarsku je velmi nízká. V jiných zemích by takto extrémní homofobie a korupce už dávno vyvolaly masové veřejné protesty. Jenže tady se „žába vařila pomalu“ – a už z hrnce nevyskočí.
Nejpozitivnějším scénářem by byla změna vlády v roce 2026 a s ní alespoň částečné zrušení těch nejradikálnějších opatření. Ale upřímně – v následujících letech nevidím reálnou šanci na významný pokrok v oblasti práv LGBTQ+ osob. I kdyby k výměně vlády došlo během příštích pěti let, nejlepším možným výsledkem by bylo návrat k předchozímu stavu – a ten měl rovněž daleko k dokonalosti.
Není to příliš pozitivní výhled. Jak mohou badatelé, aktivistky a mezinárodní organizace v následujících letech nejlépe podpořit práva LGBTQ+ lidí v Maďarsku?
To je dobrá otázka. Řekl bych: viditelnost – tedy mezinárodní zastoupení na akcích Pride v Budapešti nebo Pécsi. Dále přímé mezinárodní financování, které obchází maďarskou vládu. Zvýšený tlak ze strany Evropské unie. Pro mnoho LGBTQ+ lidí je dnes EU a její postoj jediným zdrojem naděje. Možná by pomohly i informační kampaně, a to i na venkově – pomocí letáků, billboardů atd. Programy, které vzdělávají proti homofobii, by určitě měly smysl. Zní to jednoduše, ale právě takové základní nástroje se dnes bohužel zneužívají k šíření nenávisti vůči LGBTQ+ lidem.
Chtěl bys ještě něco dodat ke svému výzkumu nebo k širší situaci v Maďarsku?
Nejbolestivější na tom všem je, že lidem u moci je naprosto lhostejné, jak obrovskou společenskou škodu svými rozhodnutími způsobují. Naopak – aktivně přiživují homofobii, protože jejich politika legitimizuje chování těch, kdo se dopouštějí útoků a diskriminace vůči LGBTQ+ lidem. To je podle mě zločin vůči celé společnosti.
Děkuji ti za rozhovor, Balázsi, a přeji hodně sil do dalších let.
