ČTK dnes odpoledne informovala o nově vzniklé spolupráci pěti organizací (Amnesty International, Logos ČR, Mezipatra, Prague Pride a Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu – PROUD), které se rozhodly v Česku zahájit kampaň za zrovnoprávnění institutu manželství, tedy aby bylo manželství dostupné jak párům různého, tak i stejného pohlaví. Kampaň ponese název Jsme fér a stejnojmenný web bude spuštěn již ve středu 18. 4.

Možná jste si dosud mysleli, že je registrované partnerství jen jinak nazvaný institut podobný manželství, podívejte se na některé klíčové rozdíly:

[one_half]

Manželství

1. Manželé
2. Snoubenci se mohou vzít na téměř jakékoliv matrice
3. Dva svědci
4. Prohlášení činí před starostou, místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva
5. Manželstvím získávají manželé příbuzné, jejichž vztah zákon uznává
6. Pracovní volno 2 dny na svatbu
7. Automaticky vzniká společné jmění manželů. Jeho existence zlehčuje život manželů, kteří si nemusí ke všemu udělovat plnou moc. Také znamená, že na manžela může při dědění připadnout větší podíl než na registrovaného partnera. Dále je společné jmění výhodnější z hlediska daní
8. Při uzavření sňatku si snoubenci mohou určit, jaké společné příjmení budou používat
9. Po úmrtí manžela přechází na manžela nárok na různé dávky (důchod, nemocenské atd.)
10. Děti mají nárok na sirotčí důchod po svém rodiči
11. Manžel může při-osvojit dítě druhého manžela (například z předchozího vztahu)
12. Mohou společně osvojit dítě z ústavu
13. Mohou být společnými pěstouny
14. Podmínkou rozvodu je úprava vztahů k dětem

[/one_half] [one_half_last]

Registrované partnerství

1. Registrovaní partneři
2. Registrovaní partneři jen na 14 krajských úřadech
3. Bez svědků
4. Pouze před matrikářem
5. Zákon např. švagry a švagrové registrovaných partnerů neuznává
6. Nárok na volno ze zákona není
7. Společné jmění nevzniká, partneři jsou jen podíloví spoluvlastníci. Není žádná úprava vypořádání majetku v případě rozpadu vztahu
8. Nelze, je třeba žádat dodatečně po registraci
9. Nemají nárok na vdovský důchod, atd.
10. Děti tento nárok nemají ve vztahu k partnerovi, který není biologickým rodičem
11. Přiosvojení zákon u registrovaných partnerů neuznává
12. Nemohou společně osvojit dítě z ústavu
13. Nemohou být společnými pěstouny
14. Není upraveno. Partner, který není biologickým rodičem, nemá automaticky možnost děti dále vídat

[/one_half_last]

V tomto příspěvku se ale chci primárně pozastavit nad významem a stavem přirozeného vývoje společenských a právních postojů vůči ne-heterosexuálům v Česku. Historikové Jan Seidl či Franz Schindler nám například ve svých knihách připomínají mnohdy zapomínané, že prvorepublikové Československo patřilo, spolu s Německem a Švýcarskem mezi vůbec první státy, které pro odbornou, politickou ale i společenskou diskusi právního postavení homosexuality poskytovaly prostor. Přičemž v mezidobí nástupu nacismu v Německu a propuknutí druhé světové války bylo Československo ojedinělou baštou liberální diskuse, která ustala až vlivem nástupu komunistů k moci v roce 1948. Avšak ani komunistický režim u nás nedokázal vývoj zcela zastavit. Příkladem je například dobová odborná diskuse „léčitelnosti homosexuality“, která probíhala v rámci světově nejstarší tradice české lékařské sexuologie, která v následku sic kontroverzních, avšak v této době nikoliv ojedinělých terapeutických pokusů doc. Kurta Freunda, dospěla k nevyvratitelnému závěru, že homosexualitu nelze léčit ani změnit a neměla by proto být trestána. Komunistický režim v Československu tak dekriminalizoval homosexualitu již v roce 1961. O této doby se u nás výrazně nic nezměnilo až do konce 80. let kdy společenskou tabuizaci homosexuality prolomily zprávy o šíření viru HIV, který populaci ne-heterosexuálních mužů postihuje díky způsobu přenosu významněji než populaci heterosexuální. Po sametové revoluci se u nás již poměrně rychle zformovala různá sdružení a aktivistická uskupení jejichž přirozenou touhou bylo dosáhnout co nejrychlejšího zrovnoprávnění. Ačkoliv mnohých změn bylo díky úsilí první vlny porevolučních aktivistů dosaženo relativně rychle, situaci na poli právního zrovnoprávnění ne-heterosexuálů začalo postupně narušovat nejisté transformační politické klima, typické pro svou nevyspělost a nedostatek politické kultury, v jehož následku snaha o pokrok v právech sexuálních menšin spíše stagnovala a narážena na typický porevoluční, stále trvající nezájem politiků o práva ne-heterosexuálů, které trvale považují za „okrajovou záležitost“.

Podívejme se nyní do zahraničí, kde během posledních 20 let došlo rovněž k velmi progresivním změnám, které lze v kontextu přirozeně se rozvíjející situace přiblížit například následujícími kroky (pořadí vyšších stupňů, ale bylo mnohdy různé, či některé přeskočeny), které Nizozemský profesor komparativního práva Kees Waaldijk specializující se na právo sexuálních menšin označil termínem „zákon malých změn“:

1. nejprve byla homosexualita de-kriminalizována (u nás 1961) (např. ve Velké Británii až v roce 1967)
2. posléze byla vyškrtnuta ze seznamu nemocí a tedy de-medikalizována (u nás 1993)
3. došlo ke zrovnoprávnění legální věkové hranice pro sexuální styk mezi osobami různého a stejného pohlaví (u nás v roce 1990, věk 15 let)
4. byla zavedena antidiskriminační legislativa, tj. „sexuální orientace“ byla přidána mezi další stávající kategorie jako pohlaví, etnikum či náboženské vyznání, na jejichž základě nesmíme diskriminovat (u nás částečně od 1999 a pak v roce 2009 jako poslední člen EU, stále chybí ochrana proti zločinům z nenávisti)
5. bylo uzákoněno registrované partnerství či jinak pojmenovaný svazek s druhořadou pozicí, právně nerovný manželství (u nás v roce 2006 po 16 letech od 1. předložení v roce 1990).
6. došlo ke zrovnoprávnění manželství, a často zároveň i souvisejícího práva na možnost vstoupit do adopčního procesu jako manželský pár (u nás ?. ?. ????)

Navzdory vžité populární představě, že je potřeba „čekat“ na společenskou podporu příslušných právních úprav či populistické argumentaci, či že „práva homosexuálů“ mohou narušovat proklamované „tradiční hodnoty“ jako „rodinu“, lze na základě dostupných výzkumů říci, že prosazení zrovnopravňující legislativy mívá naopak následný pozitivní efekt, v podobě skokového zvýšení společenské akceptace sexuálních menšin. Jinými slovy po prosazení „předtím kontroverzních zákonů“ mnohdy následuje efekt zvýšeného společenského přijetí, které reaguje na zjištění, že zákon „nikomu neublížil, avšak mnohým pomohl“. Judit Takács a Ivett Szalma z maďarské akademie věd v roce 2011 publikovaly klíčový výzkum, ve kterém analyzovaly společenské postoje vůči homosexuálům ve 26 evropských státech a zjišťovaly, zda uzákonění partnerské legislativy pro homosexuály tyto postoje proměnilo. Výsledky z jejich studie možná překvapivě ukazují, že ve státech kde došlo k zavedení příslušné legislativy došlo k významnému zvýšení společenské podpory, v porovnání se státy, kde k žádným změnám nedošlo a kde postoje vůči homosexuálům stagnovaly.

Společenské postoje vůči homosexualitě, jsou tak v mnohých zemích udržovány na nízké úrovni především díky trvajícímu nezájmu politiků či naopak vysoké aktivitě konzervativních skupin. Víme-li však, že veřejné mínění a společenská podpora odráží a reaguje na podporu politickou, musíme nutně registrovat, že v případech, ve kterých se vláda „obrací na lid“ např. v rámci referenda, tak v podstatě jen uniká před možnou politickou ztrátou hlasů za cenu možného zakonzervování konzervativních postojů. Z výzkumů na poli psychologie, sociální epidemiologie a sociální psychiatrie zároveň víme, že tyto legislativní změny vedou k důležitým změnám na poli společenské stigmatizace, která je významným strukturálním faktorem, jež ovlivňuje duševní zdraví ne-heterosexuálních lidí. Je tedy nabíledni, že otázka sexuální rovnoprávnosti spadá, nejen do politických či aktivistických diskusí, ale i do problematiky veřejného zdraví, protože společenská stigmatizace se komplikovanými, avšak dnes již měřitelnými způsoby zapisuje nepřímo do zdraví ne-heterosexuálů.  Unikátní výzkum založený na několikaletém sledování situace napříč americkými státy, publikovaný letos v prestižním žurnálu JAMA Pediatrics například poukázal, že legalizace zrovnoprávnění manželství má zcela zásadní vedlejší efekt, který by měl sám o sobě být důvodem k zájmu o změnu situace. Autoři výzkumu doložili, že v těch státech USA, kde v předchozích letech byla prosazena legislativa rovnosti manželství v důsledku došlo k až 28,5% snížení sebevražednosti LGBT mladistvých. Sebevražednost LGBT mladistvých je přitom v porovnání se sebevražedností heterosexuálních mladistvých několikanásobně vyšší.

V Evropě je manželství, jako institut, již zrovnoprávněno pro homosexuální páry v Belgii, v Dánsku, ve Finsku, Francii, na Islandu, v Irsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku, Portugalsku, ve Španělsku, Švédsku, ve Spojeném Království a nejnověji ve Slovinsku, které se letos stalo první post-komunistickou zemí, která tuto legislativu přijala. Na následující mapě je přehledně vidět, že krom států, které manželství zrovnoprávnily (tmavě modrá) a států, ve kterých v současnosti platí „druhořadý institut“ typu registrovaného partnerství (světle modrá) ještě v Evropě figurují i státy, kde místní zákonodárci a konzervativní skupiny naopak právně ukotvili ústavní zákaz rovnoprávnosti manželství a rezervovali tento institut pouze pro páry různého pohlaví. Jednou z posledních zemí, ve které k takové ústavní změně došlo bylo například Slovensko, kde jej v roce 2014 předložilo Kresťanskodemokratické hnutie. Po prosazení této ústavní změny s podporou vlády Roberta Fica bylo na Slovensku rovněž, v rámci kontroverzní kampaně vyhlášeno referendum, jehož ústavnost nechal u slovenského ústavního soudu prověřit sám prezident Andrej Kiska. Po rychlém rozhodnutí ústavního soudu bylo referendum, kterému vyjádřila podporu např. Konference biskupů Slovenska či jednotlivé církevní organizace, vyhlášeno na 7. 2. 2015. Jeho výsledek byl však pro minimální účast neplatný.

Podobných ústavních změn znemožňujících zrovnoprávnění manželství se podařilo konzervativním skupinám, církevním a dalším organizacím dosáhnout mimo jiné v roce 2013 v Chorvatsku (referendem) a podobně v roce 2012 Viktorovi Orbánovi a jeho FIDESZ v Maďarsku. Jak je tedy vidět, v těchto a dalších státech střední a východní Evropy (červená) je manželství párům stejného pohlaví výslovně uzavřeno, a to především proto, že ústavy těchto států pro manželství definovaly jako institut mezi mužem a ženou. Je potřeba ale připomenout, že v Rusku došlo v posledních letech spíše ke zhoršení situace a aktuální politická situace v jeho autonomní republice Čečensko, pro nedávné otevření koncentračních táborů pro homosexuály nasvědčuje, že pokrok na poli práv ne-heterosexuálních lidí není v dnešní době vůbec samozřejmým procesem, ale naopak aktuální kapitolou celosvětových dějin.

Na závěr ale zůstávám pozitivní protože bychom neměli zapomínat na fakt, že podpora manželství pro osoby stejného pohlaví je v Česku již značná (67 % dle průzkumu Median práva homosexuálů pro Mladou Frontu Dnes 2016, N=1042) a aktuálně spuštěná kampaň Jsme fér tak pravděpodobně nebude narážet na odpor veřejnosti, ale spíš na nezájem politiků situaci na poli práv ne-heterosexuálů řešit.

RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D.