V Bruneji začíná platit zákon umožňující trestat, ukamenováním, kamenováním nebo bičováním, lidi obviněné z homosexuálního styku či z cizoložství. Zákon země přijala již v roce 2014, od 3. dubna tohoto roku pak vchází zákon v platnost. Dle oficiálního prohlášení mají tyto zákony odrazovat od páchání činů, které nejsou v souladu s islámskou vírou. Zároveň bylo veřejnosti sděleno, že jejich cílem je vzdělávat a ochraňovat legitimní práva všech lidí (hornet, CNN, NYT) . Nicméně, právě tyto zákony legitimní práva všech lidí zcela jistě neochraňují. Naopak násilně vystupují proti těm, kteří nežijí tak, jak jim normativní model brunejské společnosti nařizuje.

Do boje o zastávání základních lidských práv občanů Bruneje se pustily organizace, jež lidská práva zastávají (např. Amnesty International) a zejména pak aktivistické ogranizace, které v regionu působí. Zároveň také vyjádřili podporu některé známe populární osobnosti a vyzvali občany Spojených států, Velké Británie, Itálie a Francie, aby neprodleně přestali podporovat hotely jež vlastní brunejská agentura Brunei Investment Agency a přestali tak sponzorovat osoby, které jsou za tyto zákony osobně zodpovědné (hornet). Navázali tak na protesty (kampaň #StopTheSultan), kterých v Americe proběhlo během roku 2014 několik, a které měly podpořit práva LGBTQ+ lidí v Bruneji. Aktivistům se podařilo zákon proti LGBTQ+ lidem v roce 2014 svými protesty, které mimo jiné měly vliv zejména na ekonomiku Bruneje, pozastavit. V tomto roce se ovšem k zákonu brunejský sultán navrátil a zákon vešel ve svou platnost.

Brunej je zemí, která svá politická rozhodnutí často „schovává“ za výrok, že „toto chování není v souladu s islámským učením“ a tak byla učiněna „potřebná opatření“. Brunej je zároveň ale také zemí, která veřejně „podporuje“ ASEAN (Deklaraci lidských práv), nicméně právě údajné zákony, které mají zajistit život v souladu s islámem, jsou s touto deklarací v přímém rozporu (Muller, 2016). V Bruneji je zároveň také vydán legislativní zákaz šíření jiného nežli islámského náboženství a nekonají se zde občanské volby. Jak se tedy mají bránit lidé, kteří tyto hodnoty nevyznávají nebo nespadají do škatulek, jenž s sebou tyto hodnoty přinášejí? Znamená to, že nemají stejný nárok na život jako kdokoli jiný, a tak musí zemřít?

Rozpor mezi postojem, který Brunej na veřejnosti zastává, a tím, který je v praxi uplatňován je zřetelný. Můžeme se jen ptát jaký další dopad bude v budoucnu na zemi mít a zda se vše obrátí jiným směrem, nebo zda bude docházet k silnějšímu a silnějšímu porušování základních lidských práv a svobod jako tomu je doposud. Neustálé schovávání se za nálepku určitých interpretací náboženských doktrín nebude doufejme dlouhodobě udržitelné a země bude muset ze svých politických praktik alespoň částečně ubrat a ukázat svým občanům liberálnější postoj. Nicméně pravdou zůstává, že ve jménu náboženství bylo spácháno nepočetně mnoho skutků a nepočetně mnoho lidí zaplatilo svým životem a zdá se, že Brunej se nehodlá tohoto „zažitého modelu“ vzdát.

Závěrem připomeňme, že homosexuální pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví je typem sexuálního chováním, které vychází z přirozené skutečnosti, že menšina lidí, nehledě na to kde se narodí, je zdravě sexuálně, eroticky a romanticky přitahována k osobám stejného pohlaví.

Použitá literatura a zdroje: