Úvodní představení:

Michael Daniel Jettmar je předsedou spolku České Sestry Věčné Radosti, dříve aktivní v boji proti diskriminaci a stigmatizaci osob žijících s HIV, nyní se zaměřuje na projektová řízení. Pracuje jako fundraiser v organizaci ROZKOŠ bez RIZIKA, předtím pracoval několik let v České společnosti AIDS pomoc jako pracovník v sociálních službách, preventista, streetworker a koordinátor dobrovolníků. Inspirace čerpá především v zahraničí, spolupracuje s několika organizacemi. Aktivity v projektu Saferchems získal ve spolupráci s prestižní organizací MAINLINE, před několika lety se inspiroval v organizaci HIV Scotland a pod hlavičkou ČSAP začal realizovat projekt LIGHT UP – červené nasvícení budovy při příležitosti Světla pro AIDS. Ve volném čase se věnuje samostudiu adiktologie a politickým aktivitám – je členem Strany Zelených. Zkušenosti do projektů nasbíral také během života, má 14letou zkušenost s užíváním drog.

Michaeli, před rokem jsem si s Tebou potykal, když jsme se vystřídali při přednášce v rámci festivalu Pilsen Pride, budu Ti tedy tykat i v rámci tohoto rozhovoru.

Sestry věčné radosti letos celosvětově slaví 40 let od svého založení, ty jsi před časem založil českou pobočku, můžeš nám o Sestrách říct něco více a vysvětlit, co Tě motivovalo u nás založit pobočku?

Tak já jsem pobočku nezaložil, do ČR přivedli Sestry původní české Sestry Jirka s Davidem a Petr Prokopník. Já patřím mezi novou generaci českých Sester a registroval jsem zapsaný spolek o pár let později. Sestry jsem vídal na akcích Domu světla, jako je např. Světový den boje proti AIDS. Nikdy jsem se o ně nezajímal, až pak jsem se jednoho dne měl setkat se zakladateli ze San Franciska. Až rozhovor s nimi mě motivoval, zjistil jsem, že být Sestrou znamená přitahovat na sebe pozornost, budit radost atd. a zároveň moct prezentovat kontroverznější názory bez obavy, že mě za ně bude někdo v budoucnu pranýřovat (pod maskou vás málokdo pozná). Takže já jsem se toho ujal, protože jsem vnímal ten obrovský potenciál, který v ČR ze Sester nebyl do té doby čerpán.

Spolek pod mým vedením realizuje i projekty „bez masek“, tedy fungujeme jako jiné neziskovky. Ještě dodám, že mi není příjemné nosit ty šaty, když jsem za Sestru, tak vylézám hodně daleko ze své komfortní zóny. Ale dělám to pro lidi, pro prevenci a osvětu, má to smysl.

V posledních letech se začíná hovořit o potřebě tzv. destigmatizace, co si pod tím můžeme představit konkrétně? Které kroky bys považoval za prioritní?

Ano, a já jsem stále víc přesvědčen, že by se mělo začít u odborníků. Každý má předsudky, to chápu, ale to stigma, které padá například na HIV pozitivní, nebo už jen HIV testování, je obrovské a má negativní dopady. Takže za mě: aktualizovat odborné materiály, osnovy a další strategické dokumenty. Aktualizovat je tak, že všechny neplatné a zastaralé údaje se navždy vymažou z povrchu zemského.

Před několika dny jsem si na sociálních sítích všiml nové zprávy ohledně toho, že zakládáte informační službu zaměřenou jako harm-reduction pro uživatele Chems. Můžeš mi říci o tomto projektu více?

Je to podpůrná služba fungující na principu peer programu (vrstevnický program, zkušený předává informace nezkušenému, sdílí s ním svou zkušenost) a prevence. Monitorujeme online prostředí, komunikujeme s uživateli chemsexu (užití drog za účelem zvýšení sexuálního požitku), v nejbližších dnech začneme distribuovat preventivní materiály na chemsex párty. Taky jsem školil personál jednoho klubu – jednalo se o první pomoc při předávkování v rámci chemsexu. Veškeré detailní informace máme na online platformě, která je součástí a výstupem projektu saferchems – web je www.saferchems.cz

Lze tedy říct, že problém Chems u nás není nevýznamný?

Já tento problém považuji i v ČR za velice významný, v létě proběhne studie, kterou připravuji ve spolupráci se socioložkou a poté to budu mít podložené, resp. poté se budu moct ohánět daty, jak to mají někteří rádi (smích). Víš, i kdyby se jednalo o malou skupinku lidí, jsem přesvědčen, že každý má právo na normální život a pomoc v nouzi. To, co zůstává z lidí, kteří jsou pravidelnými uživateli chemsexu, jsou trosky bez duše, mnohdy s nějakou sexuálně přenosnou chorobou, nebo toxickou psychózou. A na to se já jako člověk se 14letou zkušeností s užíváním drog nemůžu jen tak koukat a nic nedělat.

Ještě bych definoval to slovo chems pro čtenáře a čtenářky – Chems je slangový anglický výraz pro drogy, Chemsex je užití drog za účelem zvýšení sexuální požitku. Pokud sexujete na chems, ztrácíte zábrany a naopak se zvyšuje se váš výkon. Následky mohou být fatální (psychózy, závislost, ztráta chuti na sex bez užití, nákaza STI…).

Pokud bychom se vrátili na začátek, v nedávné době jsme se rovněž bavili o potřebě začít nahrazovat pojem HIV-pozitivní souslovím lidé žijící s HIV (PLHIV), proč myslíš, že je to důležité? A jakou zkratku bys používal v češtině?

HIV pozitivní je diagnóza. Diagnóza je soukromou věcí každého z nás. Mnoho lidí se špatně s diagnózou srovnává, stydí se atd. Víme v dnešní době o možnostech úspěšné léčby, víme o neinfekčnosti, ale zapomínáme na jednu věc – člověk musí přijmout to, že mu někdo řekl, že konec jednoho dne opravdu přijde. Ono to sdělení, že máte nevyléčitelnou nemoc, je zásadní. To označení ze zahraničí PLHIV mi přijde velice etické, zkratku bych navrhoval OSHIV (Osoba s HIV), nebo lépe OSH, ale to je k diskusi. Každopádně by se mi moc líbilo, kdyby se to začalo používat.

Tahle problematika zapadá do rámce zvyšování kvality života OSHIV , aktuálně v Praze usilujeme o přistoupení k tzv. Fast-track-cities, nedávno přistoupila např. Kišiněv, tato iniciativa má za cíl nejen dosahovat tzv. 90-90-90, ale také zvyšovat kvalitu života OSHIV, jak se takových kroků dosahuje?

Jak se ti kvalitně žije? Tak přesně tak. Jedná se o zajištění dostupné zdravotní péče a léčby (tzn. k lékaři bez obavy z diskriminace, léky dostupné pro všechny, kteří léčbu potřebují, monitoring počtu osob v péči HIV center na nulové virové náloži) a kladné, nebo v podstatě žádné reakce veřejnosti (tzn. zajistit vzdělávání a osvětu, boření mýtů). Díky tomu se pak osoby žijící s HIV budou setkávat buď s pozitivní reakcí „já se nebojím, že se od vás nakazím v tramvaji, protože vím…“ nebo bude ticho, nikdo to nebude řešit). Reakce Čechů na nemoc HIV je stále hysterická, je ale důležité si uvědomit nějaký respekt z nemoci (tzn. aby vám to nebylo jedno, protože jsou přeci léky…), zároveň se ale nebát nákazy tam, kde strach není na místě.

Rozhovor vedl: Michal Pitoňák