Věda nemůže být rozhodcem trans práv

Odvoláváme-li se na poznatky biologie, zakrýváme tím hlubší zápas o politickou rovnost – a o povahu vědecké autority jako takové.

Anne Fausto-Sterling

přeložil: Mgr. Jan Morávek, Ph.D.

Tento příspěvek vznikl jako překlad článku Science Won’t Settle Trans Rights zveřejněný na webových stránkách Boston Review a political and literary forum. Překlad jsme připravili v době, kdy některé země, jako například Maďarsko zvažují omezování, již tak omezených, práv trans lidí. Zveřejněním tohoto překladu chceme podpořit přijetí trans lidí v každodenním prostoru soudobé společnosti a upozornit na lidskou, hodnotovou a morální rovinu problematiky, kterou věda sama o sobě, tak jak bývá často chápána, není sto vyřešit.

Jedná se již o druhý překlad článku od emeritní profesorky Anne Fausto-Sterling, která působí v oboru biologie a genderových studií na Brown University. První přeložený příspěvek najdete zde.

Anne Fausto-Sterling

Vloni na Silvestra ožila moje twitterová stránka a jedna akademická e-mailová konference, jejíž jsem členkou, sporem o jisté biologicko-sociální téma. Někteří diskutující se vyjadřovali k otázkám vědy (biologické pohlaví, určené pohlaví, geny a chromozomy), zatímco jiní se odvolávali na sociální otázky (práva zaměstnanců, svoboda projevu, genderová rozmanitost). Spor se zjevně vedl hlavně o práva transgender lidí, avšak nebylo mi zřejmé, proč se tito lidé, kteří mě označovali ve svých tweetech, rozčilovali nad biologickými pravdami. A proč si odborníci v mojí e-mailové konferenci kladli znepokojivé otázky ohledně svobody projevu a skutečností hmotného světa a zároveň se snažili otevřít staré spory o významech pohlaví a genderu?

Následující esej je určen čtenářům, pro které jsou tyto debaty – podobně jako občas pro mě – trýznivé a matoucí. Hned zkraje musím říct, že tyto spory mají své reálné důsledky. Jsem plně na straně transgender lidí, pokud jde o jejich právo žít beze strachu z násilí, navštěvovat veřejná zařízení podle libosti, závodně sportovat nebo požívat férového a rovného přístupu ke vzdělání a zaměstnání. Uvedená práva však v tomto historickém okamžiku často zůstávají pouhým přáním. Jejich uplatňování se staví na odpor velká část společnosti. Chceme-li v naší společnosti dosáhnout pokroku, měli bychom si v takovýchto případech, kdy se lidé vzrušeně odvolávají na abstraktní pojmy jako vědecká pravda, hmotný svět a svoboda projevu, udělat pořádek.

Postupně se budu zabývat třemi případy, ve kterých šlo o zablokování twitterového účtu, neuzavření pracovního poměru a kontroverzní vědeckou publikaci. Jako badatelka, jejíž výzkumy bývají v debatách o rovnosti pro sexuální a genderové menšiny připomínány (a to oběma stranami sporu), jsem se při zamyšlení nad těmito případy vracela k některým základním otázkám, jak vlastně vůbec dochází ke vzniku vědeckého poznání. Došla jsem k závěru, že přestože se diskutující na obou stranách odvolávají na pravdy přírody, současná věda jim v tomto sporu nemůže být rozhodcem. Vědeckého konsensu o pohlaví a genderu totiž ani nelze dosáhnout, dokud se v našich rozmanitých společnostech neshodneme na určitých závažných společenských otázkách.

***

11. prosince 2019 byl společností Twitter zablokován účet skupiny 4thWaveNow kvůli údajnému porušení zákazu podněcování nenávisti (Hateful Conduct Policy). Organizace v tweetu uvedla, že jistá trans žena se nemá co vyjadřovat k prožívání mladé lesby, protože tato lesba patří k „populaci“, které se daná trans žena „ani nezastává, … ani jí jako rodný muž nerozumí na základě své osobní zkušenosti.“ Řada trans lidí považuje výraz „rodné pohlaví“ (natal sex) za urážku a preferuje pojmy jako „(mužské, ženské) pohlaví určené při narození“. Twitter dospěl k závěru, že použití daného výrazu představuje zakázané podněcování nenávisti.

Skupina 4thWaveNow se bránila tím, že v tweetu použila uznávanou lékařskou terminologii. Například v současném vydání Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (DSM) Americké psychiatrické společnosti (APA) se o „rodném pohlaví“ píše v souvislosti s genderovou rozladou (ačkoli lze nalézt i zmínky o „určeném pohlaví“). Naproti tomu standardy péče o zdraví trans a genderově odlišných osob odborné asociace WPATH (World Professional Association for Transgender Health) zpravidla hovoří o „pohlaví určeném při narození“. Po třítýdenním dohadování s Twitterem přistoupila skupina 4thWaveNow ke smazání urážlivého tweetu a Twitter jí odemkl účet.

Tento incident je třeba chápat v širším kontextu. Sociální sítě se staly bezednou studnicí urážek a pomluv na úkor trans lidí. I z tohoto důvodu Twitter před rokem zahrnul do svých ustanovení proti podněcování nenávisti i zákaz transfobních poznámek a pomluv. Není zřejmé, zda se věci od té doby nějak výrazně změnily, ale nahlašování tweetů s potenciálně urážlivými projevy se stalo jedním z oblíbených nástrojů v bitvě, kde jedni usilují o změnu obrazu pohlaví a genderu a druzí se této změně snaží zabránit. Obě strany sporu se navzájem nahlašují, Twitter zamyká a ruší účty a propukají hádky o to, zda tím či oním tweetem došlo k porušení pravidel Twitteru nebo zda by Twitter vůbec měl mít pravomoc takovéto projevy zakazovat.

4thWaveNow je podle svých slov „komunita lidí, kteří mají výhrady k medikalizaci genderově atypické mládeže“. Byla založena v roce 2015 matkou náctileté dívky, která – dočasně a alespoň z pohledu matky náhle – prošla sociální proměnou na trans muže, a pořádá debaty rodičů dětí, které jsou trans nebo žijí s genderovou rozladou. V poslední době upozorňuje na badatelský spor o existenci „genderové rozlady s rychlým nástupem“ v situacích, kdy u náctiletých dochází k nenadálé sebediagnostice této rozlady. Zakladatelé 4thWaveNow se sami charakterizovali jako liberálové spíše levicové orientace, ale na jejich stránky se odkazují i některé konzervativní organizace a skupina prohlašuje, že její členstvo „je otevřené diskusi s lidmi ve všech částech politického spektra“.

Ke zrušení účtu došlo těsně předtím, než se do hledáčku médií dostala jiná událost. V prosinci 2018 odmítl britský neziskový think tank Centre for Global Development (CGD) prodloužit poradenskou smlouvu analytičce veřejné politiky Maye Forstater. Forstater namítla, že jí smlouva nebyla prodloužena pro její opakovaná veřejná vyjádření k trans problematice, a podala stížnost podle 2010 Equality Act, právní normy poskytující ochranu proti diskriminaci na základě těchto osobních charakteristik: věk, zdravotní postižení, změna pohlaví, manželství a registrované partnerství, těhotenství a mateřství, rasa, víra nebo vyznání, pohlaví a sexuální orientace.

Před soudem, který stížnost projednával, Forstater tvrdila, že ji CGD diskriminoval kvůli tomu, že věří, že biologičtí muži, včetně trans žen s úředním osvědčením v rámci britského systému uznávání genderu, se nemohou stát ženami. Podle Forstater je její přesvědčení chráněno výše zmíněným zákonem proti diskriminaci. V rozsudku z prosince 2019 soudce dospěl k závěru, že „konkrétní přesvědčení stěžovatelky … není filosofickým přesvědčením požívajícím ochrany“ v rámci daného zákona. Podle soudce používá Forstater tvrzení o neměnnosti biologického pohlaví spíše na podporu svého „přesvědčení o potřebě oddělených služeb pro ženy a muže, odděleného vzdělávání“ atd.:

„Z celého důkazního materiálu … vyvozuji, že stěžovatelka pohlíží na pohlaví absolutisticky a k jádru jejího přesvědčení patří to, že při vyjadřování o určité osobě chce používat pohlaví, které považuje za správné, i kdyby tím zasáhla do důstojnosti dané osoby a/nebo vytvářela zastrašující, nepřátelskou, ponižující, pokořující nebo urážlivou atmosféru. Tento přístup si v demokratické společnosti nezasluhuje úctu.“

Právní logika zformulovaná v tomto 26stránkovém rozsudku stojí za přečtení, ale i za porovnání s americkým právem. Díky přelomovému verdiktu Nejvyššího soudu z roku 2014 má například řetězec obchodů s výtvarnými potřebami Hobby Lobby plné právo propustit zaměstnance, který ve volném čase obhajuje antikoncepci nebo potraty. Ve většině států USA smějí soukromé firmy i nevládní organizace propustit někoho jen kvůli tomu, že je homosexuální nebo trans. Jinými slovy v obou zemích je legální dát někomu výpověď na základě projevu učiněného mimo pracoviště. Pokud jde o mě, uvítala bych zákony, které by chránily svobodu projevu i ve vztahu k mimopracovnímu politickému aktivismu, ale v daném případě je mi zřejmé, že zdrojem omezení svobody projevu není ani tak trans aktivismus, jako spíše zaměření právního systému na podporu podnikání. Podle převažující judikatury je totiž cílem prvního dodatku americké ústavy ochrana občanů před cenzurou ze strany státní moci, nikoli ze strany soukromých firem jako Facebook nebo Twitter.

To neznamená, že nelze chovat legitimní obavy o svobodu slova a myšlení. Mám pro ně pochopení, neboť jsem sama vyrůstala v období mccarthismu. Zažila jsem rodiny, které přišly o slušné živobytí poté, co byly zařazeny na černou listinu zaměstnanců, a také pár lidí, kteří se kvůli svému přesvědčení dostali do vězení. Chtěla bych však podotknout dvě věci. Za prvé, poprask konzervativních kruhů na obranu svobody slova často přichází pod heslem „levičáci chtějí totalitu“, a přitom ti samí lidé, kteří brojí za právo pravice vyjadřovat se o pohlaví a genderu způsobem, který lidi v LGBTQ komunitě zraňuje, neřeknou ani slovo, když je umlčován nebo propouštěn ze zaměstnání levicový profesor.

Konkrétní argumenty proti trans lidem, které se ve Spojených státech dostaly do oběhu v rámci tropu svobody slova, často pocházejí od konzervativních aktivistů ze skupin, jako je ta kolem časopisu Federalist nebo think tanku Heritage Foundation, kteří na hnutí za trans práva útočí jako na „nástroj cenzury a státní moci“ nebo prezentují vysokoškolská studia genderu na pozadí sporu mezi „politickou korektností a pravdou“.

Bohaté organizace americké pravice také někdy spolupracují se skupinkou, která si říká Fronta za osvobození žen (Women’s Liberation Front, WoLF). Její názory se podobají argumentům, jež zformuloval Jan Raymond v jednom obzvlášť ohavném pojednání proti trans lidem koncem 70. let. Transfobní nálady jsou rozšířené i mezi britskými autorkami, které se dříve hlásily k feminismu. Feministická teoretička Sophie Lewis hledá příčiny jejich popularity mezi Angličany v historické spřízněnosti mezi britským feminismem na jedné straně a kolonialismem a královskou mocí na straně druhé, kdy „byla prosazována heterosexualita a genderový binarismus a zároveň byli konstruováni rasoví ,druzí‘ nejen jako lidé zásadně odlišní, ale také jako nositelé sexuální hrozby“. A za druhé, cenzura se dá uplatňovat oběma směry. Pohlavně rozmanití lidé, kteří by pozvedli hlas v zaměstnání nebo na veřejnosti, mají i nadále legitimní důvod k obavám ze ztráty zaměstnání nebo fyzického útoku.

Rozsudek v případu Forstater pomohl rozvířit již beztak vyhrocený spor mezi genderově rozmanitými aktivisty a určitým směrem feminismu, který jsme ve Spojených státech vždy nazývali feminismem kulturním nebo esencialistickým. V Británii se tyto aktivistky obvykle označují za „genderově kritické“ feministky, zatímco oponenti je považují za „radikální feministky vylučující trans lidi“ (trans exclusionary radical feminists, TERFS). Účastníci tohoto sporu si rutinně stěžují na omezování svobody slova a odvolávají se na biologické pravdy a skutečnosti hmotného světa.

Pomohlo-li rozhodnutí soudu rozdmýchat oheň probíhajícího sporu, pak J. K. Rowling, autorka knih o Harry Potterovi, ještě přilila olej do ohně. 19. prosince Rowling nejprve napsala několik urážlivých poznámek na adresu trans lidí a poté uveřejnila následující tweet: „Ale vyhazovat ženy z práce za to, že tvrdí, že pohlaví je skutečné? #IStandWithMaya [stojím za Mayou]“. Během pouhých deseti dnů její příspěvek retweetnulo přes 37 tisíc uživatelů.

Na mojí twitterové stránce se začaly objevovat příspěvky lidí, kteří mě citovali jako autoritu na podporu rozsudku, stejně jako rozzlobených lidí, podle kterých moje nebinární pojetí pohlaví škodí „skutečným biologickým“ ženám.

Soudce totiž citoval komentář, který mi v roce 2018 otiskly New York Times [český překlad QG] a ve kterém argumentuji, že biologické pohlaví je mnohovrstevnatý a komplexní, nikoli jednoduše dichotomický jev.

***

Jaké si z těchto sporů můžeme vzít ponaučení?

Lidé občas rámují spory jako protiklad mezi vědeckým a nevědeckým – říkají, že biologie představuje vědeckou pravdu, ale někteří ji z politických důvodů popírají – a staví proti sobě uspořádaný svět faktů na straně jedné a takzvané politicky korektní lži na straně druhé.

Na vědecké straně této rétorické opozice je často prezentována „pravda“ o pohlaví ve formě výroků o chromozomech X a Y a o reprodukční biologii. Na Twitteru například často vídám tvrzení, že pohlaví představuje binární kategorii, že muž a žena jsou jediné dvě možnosti. V souladu s touto formulací pak intersexuálové (tedy osoby s poruchami pohlavního vývoje) trpí odchylkami od normy, které ovšem nic nemění na jejich „skutečném“, tedy chromozomálním biologickém pohlaví. Tento názor je odvozen z názoru rozšířeného v 50. letech, který do hloubky rozebírám ve své knize Sexing the Body (2000), totiž že příroda má nějaké „zamýšlené“ pohlaví, které vědcům v oboru medicíny stačí jen odhalit. To je však v příkrém rozporu se současným mezinárodním konsensem léčby, podle něhož mají lékaři spolupracovat s dětmi a rodiči a na určení pociťovaného nebo preferovaného pohlaví, nikoli hledat pohlaví „přírodou zamýšleného“.

Argumenty v tom smyslu, že svět biologie pohlavního vývoje není tak úhledně dichotomický, jak mnozí předpokládají, bývají označovány za „směšné“ nebo za „propagandu vydávající se za vědu“.

Ale proti vědě se ve skutečnosti aktivně staví málokdo – a já určitě ne. „Nevědeckostí“ se spíše navzájem častují lidé, kteří se přiklánějí k rozdílným interpretacím skutečností anatomického a fyziologického vývoje. Rowling a Forstater tvrdí, že „pohlaví je skutečné“, že „u lidí existují pouze dvě pohlaví“. Soudce v případu Forstater se s tímto názorem neztotožnil a v této souvislosti argumentoval mojí prací. V rozsudku napsal, že „morfologie nezávisí jednoduše na tom, jaké geny daná osoba má, ale také na tom, které z nich jsou aktivovány, do jaké míry, v jakých kombinacích a jak mezi sebou interagují“.

Vědecké poznatky někdy zpochybňují i trans aktivisté. Například americká vědkyně Lisa Littman v roce 2018 zavedla pojem genderové rozlady s rychlým nástupem (rapid onset gender dysphoria, ROGD) a vydala explorační studii na toto téma. Reakce na její článek byla okamžitá a vášnivá. Podle trans aktivistů a dalších jejich do medicíny zasvěcených spojenců byl článek napsán způsobem, který trans lidi patologizuje, provedený výzkum má nízkou vědeckou úroveň, závěry jsou nedostatečně podložené a výsledky jsou bezprostředně škodlivé pro trans dospívající. Časopis reagoval stažením článku a znovuotevřením recenzního řízení. Poté, co Littman některé kritické připomínky zohlednila a článek upravila, byl text znovu publikován. Asociace WPATH všem připomněla, že ROGD představuje navrhovaný, nikoli však obecně přijímaný klinický jev, a vyzvala ke zdrženlivosti při užívání terminologie, která by mohla vést k omezení možností léčby pro mladé transgender lidi.

Uprostřed této přestřelky přišla Littman o poradenskou pozici, která jí zajišťovala velkou část příjmu. Na rozdíl od Forstater se Littman v minulosti nepřipojovala k veřejnému hanobení trans lidí, a naopak se snažila postavit indicie zveřejňované skupinami jako 4thWaveNow na pevnější základ. Podobně jako v případu Forstater ji však zákon nechránil před výpovědí motivovanou mimopracovními vědeckými spory.

Vědecké nedostatky lze nalézt v tom, jak Forstater zacházela s fakty o pohlaví, v odpovědi soudce i v publikaci Littman.

Lidé vedou vášnivé spory o to, čí vědecký pohled na pohlaví a gender je ten správný. Za těmito polemikami se však skrývá zásadnější otázka: jak vůbec vznikají vědecká fakta? Jinými slovy, jak se lze od těchto polemik posunout k vědeckému konsensu o „věcech, které jsou skutečné“?

Chceme-li na tuto otázku odpovědět, musíme se vrátit zpět k politickým sporům, které jsou jejím kořenem.

***

Na moji práci se odvolávají jak zastánci, tak i odpůrci trans práv. Soudce v případu Forstater na základě mojí publikace zdůraznil komplexitu a nebinární povahu pohlavního vývoje. Naopak v jiném případu, který je nyní projednáván Nejvyšším soudem USA, byl skupinou WoLF ve spolupráci s bohatými pravicovými organizacemi využit institut amicus curiae. Ve svém podání WoLF brojí proti pracovněprávní ochraně trans ženy propuštěné za to, že do zaměstnání chodila oblečená v dámských šatech. Tvrdí, že pohlaví je čistě binární kategorie, přičemž se ale vymezuje proti jednomu z mých odborných článků. Moje statistické údaje o vysoké frekvenci osob narozených s vnitřně konsistentním pohlavím interpretuje pomocí této jazykové kličky: „Pohlaví při narození zjišťují a zaznamenávají (nikoli arbitrárně ,určují‘) odborní pracovníci ve zdravotnictví (zdůr. aut.)“.

Takto protichůdné interpretace mých publikací jsou možná omračující, ale na tomto místě bych zdůraznila spíše to, jak vůbec dochází ke vzniku faktů. To, že ze stejné studnice vědeckého poznání pocházejí vzájemně neslučitelné definice pohlaví, znamená, že věda dosud nedospěla ke konsensu. A vědecký konsensus nemáme proto, že v naší komunitě – vědecké stejně jako laické – vedeme spor o politiku pohlaví a genderu. V jedné z mých oblíbených knížek Science in Action (1987) znázorňuje sociolog Bruno Latour vědu jako bájného Januse, muže dvojí tváře, jak se zmítá mezi autoritou minulosti a revizemi budoucnosti. Levá tvář „obecně přijímané vědy“ nás nabádá, abychom si „pouze ujasnili fakta“, a říká, že „jakmile bude stroj pracovat, lidé uvěří“. Pravá tvář „rodící se vědy“ říká, že máme „zahodit všechna nepotřebná fakta“ a že „stroj bude pracovat, až o tom budou přesvědčeny všechny relevantní osoby“.

Tím se dostáváme k jádru problému: nějakou dobu již není jasné, kdo přesně jsou ony „relevantní osoby“.

Ještě v relativně nedávné době spočívalo rozhodování o tom, jaká jsou fakta a jak tato fakta nejefektivněji vysvětlují pohlaví, gender, sexualitu a identitu, pevně v rukou badatelů v oboru biologie, lékařů, psychologů a psychiatrů. Jakmile bylo mezi odborníky v těchto oborech dosaženo konsensu, ustálila se i fakta o pohlaví a genderu, kterými se řídí praxe lékařské a psychologické péče.Tato přímá linka na instituci vědy však byla přerušena společným působením různých politických hnutí.

Díky stonewallským nepokojům pozvedli svůj hlas gayové, lesby a trans lidé. Feministické hnutí a LGBTQ aktivismus se inspirovaly hnutím za občanská práva. Původně přehlížení pacienti si postupně přisedli k jednacímu stolu vědy a medicíny. V knize „Naše těla, my“ (Our Bodies, Ourselves) z konce 60. let se skupina Boston Women’s Health Book Collective dožaduje autority nad ženskými těly a zdravotní péčí o ženy. Pod sílícím tlakem gay aktivistů přistoupila Americká psychiatrická společnost (APA) v roce 1973 k odstranění homosexuality ze seznamu duševních chorob.

Do konce 90. let se AIDS aktivistům podařilo vyrvat z rukou lékařů a vědců medicínskou autoritu a s ní i možnost podílet se na produkci poznatků o HIV. S růstem počtu trans lidí, kteří se dožadovali zohlednění svojí perspektivy při formulaci psychiatrických diagnóz, došlo k posunu v diagnostickém popisu a klasifikaci transsexuality a genderové rozlady v DSM. V roce 2007 se organizace Harry Benjamin International Gender Dysphoria Association („asociace pro genderovou rozladu“), založená v roce 1979 a ovládaná lékaři zaměřenými na pomoc trans pacientům, přejmenovala na World Professional Association for Transgender Health (WPATH, „asociace pro transgender zdraví“) s možností členství pro širokou škálu zdravotnických pracovníků. Ve stejném roce se předsednické funkce ujal první trans člověk a nelékař, profesor práva Stephen Whittle.

Doba, kdy pohlaví, gender a sexualitu definovali výhradně experti v oboru medicíny, skončila. Někdejší pohodlný vědecký konsensus narušila sociální hnutí, tradiční skupiny vědců se tak musejí vyrovnávat s otázkami autority. Kdo v tomto novém světě promlouvá jménem vědy a za koho věda promlouvá? Konsensuální odpověď na tuto znepokojivou otázku neexistuje. Naléhavost každodenních problémů, se kterými se potýkáme, si dovolím ilustrovat na příkladu fyzického bezpečí. Jedním z velkých úspěchů feministického hnutí je široce uznávaná nepřijatelnost násilí vůči ženám. V celých Spojených státech vyrostlo množství krizových center pro oběti znásilnění a azylových domů pro týrané ženy. Pod tlakem hnutí došlo v jednotlivých státech ke změnám zákonů usnadňujícím trestní stíhání pachatelů sexuálně motivovaných činů. Gayové, lesby a trans muži a ženy jsou však i nadále vystaveni závažnému riziku napadení na veřejnosti.

A pak je zde problém toalet. V USA dříve vycházely specializované cestovní průvodce pro motoristy tmavé pleti, aby věděli, kde mohou na své cestě segregovanými kouty země bezpečně zastavit. Bezpečnosti leseb byla určena edice Gaia’s Travel Guides. Ale i v dnešní době se s rizikem problémů a fyzického napadení ze strany ostatních cestujících potýkají trans a genderově odlišní lidé, kteří si chtějí zajít na toaletu, a to i na velkých letištích.

Pokud v našich komunitách na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni opravdu chceme umožnit viditelnou přítomnost ve veřejném prostoru všem lidem bez rozdílu, tak bychom mohli věrohodně začít vstřícnými veřejnými opatřeními založenými na jednoduchých řešeních (např. uzavřené kabinky), která nezávisejí na tom, jak přesně v dané věci vypadá stav vědeckého poznání.

Přesto není těžké pochopit, proč se lidé obracejí na biologii, aby se stala rozhodcem sporů o LGBTQ práva. Právníci často argumentují zásadou, že ke vzniku práv dochází v důsledku biologické neměnnosti určitého znaku. Můj názor na tuto věc se již léta nemění, protože mě přesvědčila brilantní a pečlivá právní argumentace Chai Feldblum, někdejší profesorky práva na Georgetownské univerzitě a členky vedení státní komise pro rovné zacházení v zaměstnání EEOC.

Podle Feldblum je právní i taktickou chybou tvrdit, že k menšinovým populacím bychom měli přistupovat spravedlivě proto, že nemohou změnit to, jaké jsou.

Stát – a každý konkrétní zákon přijímaný v mezích americké ústavy – by naopak měl prosazovat to, čemu Feldblum říká „projevy mravního porozumění“. Zejména je podle ní „pro lidi ve společnosti dobré, když se cítí bezpečně, když se cítí šťastní, když pečují a je o ně pečováno a když žijí autenticky.“ Feldblum věří, že v tomto historickém okamžiku musíme propojit „robustní diskurz pozitivních práv“ se společensko-mravním přehodnocením většinového pohledu na trans lidi. Ve společenské kontroverzi, kterou v tomto eseji zkoumám, se odráží to, jak se tato většina těžkopádně (a také nepříjemně a nerovnoměrně) sune (ať již sama od sebe, nebo v důsledku vytrvalého tlaku transgender aktivistů) směrem k tomu, co Feldblum nazývá mravní neutralitou.

***

Na závěr bych se ještě chtěla vrátit k otázce uplatňování vědecké autority v politických sporech. V knize Who Speaks for Nature? On the Politics of Science (2017) přišla politoložka Laura Ephraim s názorem, že „autorita těch, kteří promlouvají jménem přírody, je konstituována politikou budování světa“. Před padesáti lety promlouvali o přírodních zákonech pohlaví biologové a lékaři, ale tento konsensus se politickým hnutím podařilo narušit. Mohu-li si dovolit parafrázovat Ephraim:

V době, kdykomunity přebudovávají společenské a právní struktury, vyžadují lidé, jejichž prožívání vlastního těla a psychiky bylo doposud přehlíženo, aby to, jak promlouvají sami o sobě, bylo bráno stejně autoritativně jako cokoliv, čím disponují lékaři a vědci.

Debaty o tom, jestli se lidé rodí s předem daným pohlavím, anebo jim je pohlaví určováno při narození, stejně jako soudní pře o to, zda je pohlaví pevně dané a binární, nebo komplexní a proměnlivé, se jeví jako debaty o jakousi vědeckou pravdivost. Ale ve skutečnosti jsou jen součástí doposud nerozhodnutého procesu budování světa.

Doposud nevíme, jak vybudovat svět, ve kterém by pohlavně i sexuálně rozmanití lidé mohli žít se stejným očekáváním fyzického bezpečí a ekonomických příležitostí jako lidé s většinovými těly a většinovou genderovou identitou. V bodě kontroverze, ve kterém se nacházíme, mohu optimisticky říci, že se usilovně snažíme. Podaří-li se nám, jakmile dobojujeme otázky bezpečného prostředí a rovného zacházení v zaměstnání, najít též způsob, jak vyjít vstříc rozmanitosti těl a identit, tak se ustálí nový vědecký pohled na pohlaví a uklidní se i válka slov, která mě vedla k sepsání tohoto eseje.

Anne Fausto-Sterling (*1944) je emeritní profesorkou v oboru biologie a genderových studií na Brown University. Doktorát z vývojové biologie získala v roce 1970. Ve své rozsáhlé tvorbě se věnuje tématům biologie genderu, sexuální identity, genderové identity a genderových rolí. Mezi její nejvýznamnější publikace se řadí kniha Myths of Gender: Biological Theories about Women and Men (2. vyd. 1992), článek The Five Sexes: Why male and female are not enough (1993), kniha Sexing the Body: Gender Politics and the Construction of Sexuality (2000) a kniha Sex/Gender: Biology in a Social World (2012). Pracuje v poradním sboru feministického akademického časopisu Signs a v redakční radě multidisciplinárního žurnálu Perspectives in Biology and Medicine. V současné době se zabývá aplikací teorie dynamických systémů ve výzkumu genderové diferenciace v raném dětství.