Ve dnech 26-28. září 2019 jsme po více než roce a půl příprav měli tu čest v Praze organizovat největší konferenci na poli oboru geografií sexualit na světě. Evropská konference geografií sexualit (European Geographies of Sexualities Conference) je jedinečnou událostí, která s dvouletou periodicitou vytváří prostor pro setkání výzkumníků a výzkumnic, jejichž společný zájem nalézá průnik v širokém podoboru humánní geografie – geografiích sexualit. Protože zájem o studium sexualit nepatří mezi oblasti, které by bylo možné nějak disciplinárně svázat, jsou příznivci této oblasti studia v úzkém kontaktu s širokou interdisciplinární společenskovědní oblastí, kterou bychom mohli obecně pojmenovat studia sexualit. Letos byla tato konference ve dnech 26.–28. září poprvé zorganizována v oblasti, která se nachází na „východ“ od bývalé železné opony a lze s určitostí říct, že se stala první konferencí v oboru geografií sexualit v regionu střední a východní Evropy. Než přejdu k reflexi proběhnuvší události, pozastavím se krátce u historie této konference.

První Evropská konference geografií sexualit (EGSC) se konala v září 2011 v Bruselu. Dle profesora Gavina Browna z Leicesterské univerzity, jednoho ze zakládajících členů této konference, bylo její založení motivováno zčásti tím, že se v této době geografie sexualit jako obor rozvíjela především v rámci transatlantické spolupráce mezi britskou a americkou (tj. anglo-americkou) geografickou školou, přičemž hlasy ze zbytku Evropy nezískávaly dostatek prostoru (Hartal & Brown, 2019). Brown ve svém letošním rozhovoru s Hartal publikovaném v časopise Documents d’Anàlisi Geogràfica popisuje:

Myslím si ale, že tento stav vznikl nejen v důsledku toho, že američtí akademici a akademičky dominovali v oblasti queer teorie, ale byl způsoben také vlastním rázem geografie jako vědní disciplíny. Cítili jsme tedy určité ohrožení, protože příliš diskusí bylo formováno americkou intelektuální výjimečností, přitom dynamika sexuálních politik a životů LGBT lidí v evropských kontextech se od nich značně lišily.

(Hartal & Brown, 2019, s. 457, volně přeloženo)

Již v rámci první konference se však zcela zřejmě podařilo tyto obavy reflektovat, protože už v Bruselu jsme pocítili, že se ve skutečnosti jednalo o globální událost, jejíž název obsahující „Evropské“ bylo třeba chápat spíše v kontextu regionu, ve kterém je organizována, a nikoliv od koho pro koho. Druhá konference se o dva roky později uskutečnila v Lisabonu (2013) a zde již nebylo pochyb, že původní projekt zaměřený na přerušení či oslabení výlučnosti anglo-americké dominance v oblasti geografií sexualit nabíral na obrátkách. Třetí konference se přesunula do Říma (2015) a čtvrtá do Barcelony (2017). Právě zde, šest let od prvního konání této konference, jsem si vytyčil cíl zorganizovat první mezinárodní konferenční sekci, ve které by byl poskytnut prostor primárně pro diskusi odborníků a odbornic se zájmem o rozvoj geografií sexualit v oblasti střední a východní Evropy, Balkánu a Pobaltí.

Protože je možnost organizování nezávislých konferenčních sekcí od samého počátku nedílnou součástí filozofie této konference, rozhodl jsem se vytvořit vlastní výzvu a sekci nazval: Central and East European, Baltic and Balkan Geographies of Sexualities: it’s time to speak up! Na tuto výzvu mi nakonec zareagovalo 15 účastníků a účastnic z mnoha zemí a sekce, která svým rozměrem musela nakonec být rozdělena do tří časových bloků, zaznamenala značný ohlas.

Fotografie ze IV. European Geographies of Sexualities Conference, Barcelona 2017

Věřím, že to byl právě organizační úspěch naší tematické sekce, která vedla členy a členky mezinárodního vědeckého výboru k tomu, aby mě nominovali jako dalšího organizátora této konference. V této době jsem však byl již dva roky po absolvování doktorského studia a svou alma mater, katedru sociální geografie a regionálního rozvoje, kde jsem chtěl konferenci upořádat jsem navštěvoval pouze příležitostně za účelem výuky v rámci amerického semestru či přispění do výuky v předmětu teorie sociální geografie. Organizačně mi však katedra vyšla vstříc a nic tedy nebránilo tomu, aby se odborná příprava na další konferenci rozběhla a protože se počátek organizace ke konci roku 2017 shodoval se založením Queer Geography, věděl jsem, že to bude náš budoucí velký počin.

Hned na začátku jsme věděli, že naším cílem bude pokračovat v nastoleném dlouhodobém kurzu decentralizování produkce vědění v oblasti geografií sexualit směrem od anglo-amerického kulturního prostoru. Poměrně rychle tak s přispěním kolegů a kolegyň z mezinárodního vědeckého výboru vykrystalizovala konferenční výzva na zaslání konferenčních příspěvků. Název výzvy byl Overcoming Hegemonies and Hierarchies: Towards a more Horizontal and Transnational Geographies of Sexualities což bychom mohli do češtiny přeložit jako Překonání hegemonií a hierarchií: směrem k horizontálnějším a transnacionálnějším geografiím sexualit.

Letošní logo konference

Cílem výzvy bylo navázat na dlouhodobější trend v oboru, v jehož rámci autoři a autorky kritizují existující hegemonie v oblasti produkce vědění, která se stále vyznačuje anglo-americkou dominancí (Blažek & Rochovská, 2006; Brown & Browne, 2016), popřípadě eurocentrismem „společenských věd“ (Kulpa & Silva, 2016). Naše konference tak dále mohla k tomuto projektu přispět nejen tím, že se poprvé uskutečnila v post-socialistické zemi, ale i identifikováním konkrétních překážek a hledáním kurážných řešení, kterými by bylo možné aktuální situaci měnit. Hegemonické vztahy v produkci vědění nadále výrazně ovlivňují formu a obsah evropských diskurzů nejen v oblasti geografií sexualit, ale i v příbuzných oblastech genderových a sexuálních studií, které vycházejí z feministických, queer či jiných post-pozitivistických přístupů (Kulpa & Silva, 2016; Timár & Fekete, 2010; Tlostanova, 2014).

Klíčovým cílem naší konference bylo upozornit na nekritické dělení světa do zjednodušujících celků často pojmenovávaných jako „Globální sever“ či „Globální jih“, „Východ“ či „Západ“, nebo založené na jiné formě oddělování „běžných či blízkých“ od „méně běžných a jinakých“. Tyto hegemonie jsme proto v rámci naší konference měli za cíl destabilizovat a poukázat na to, že jsou to s nimi spojená zjednodušení, která podnítila vznik (nových) forem hierarchií, jež objektivizovaly rozlišování na „moderní západ“ a „homofobní východ“ a (vy/re)konstruovaly narativy „homogenity“, „opožděnosti“, „nedostatečné humanity“ či „nekonečného dohánění“ ideálů vytvořených či vybraných na „západě“ (Ayoub & Paternotte, 2014; Kulpa & Silva, 2016; Navickaitė, 2014; Rodó De Zárate, 2016; Stella, 2014; Szulc, 2018; Tlostanova, 2014).

Letošní konferenční jmenovka

Konkrétním příkladem naší snahy bojovat proti existujícím hegemoniím byla například námi navržená konferenční jmenovka. Běžně na cedulce bývá jméno, příjmení a afiliace výzkumníka či výzkumnice. My jsme ale chtěli využít potenciálu tohoto prostoru a vytvořili systém, díky kterému mohli všichni zúčastnění snadno vidět, kterými jazyky druzí hovoří a jakými zájmeny si přejí být označováni. V rámci omezených prostředků jsme si nemohli dovolit poskytovat simultánní překlad do všech jazyků konference, mohli jsme však jasně poukázat na to, že jsme si vědomi přítomné rozmanitosti zúčastněných. Nechtěli jsme totiž přehlížet skutečnost, že ne všichni ovládají angličtinu, a zároveň jsme si přáli poukázat na to, že bychom měli být ostražití vůči dopadům, kterými může nekritické přijímání angličtiny jako „akademické mezinárodní mluvy“ ovlivňovat místní produkci vědění a/nebo globální chápání/uznání místních znalostí. V tomto ohledu jsme chtěli akcentovat kritiku Timár a Fekete, které upozornily, že je to jazyková rozmanitost našeho regionu, co omezuje přístup ke zdejším informacím (Timár & Fekete, 2010).

Na druhou stranu jsme ale v rámci příprav této konference nemohli přehlédnout ani aktuální stav místního geografického myšlení, přičemž lze s určitostí říci, že v oblasti střední a východní Evropy je geografiím sexualit věnována minimální či vůbec žádná pozornost (Kulpa & Mizieliñska, 2011; Stella, 2013; Kuhar & Švab, 2014; Kulpa, 2014; Navickaitė, 2014; Pitoňák, 2019). Jedním z nejvýznamnějších faktorů, který ovlivňuje vývoj geografií sexualit ve střední a východní Evropě, je pak značně rozdílné diskurzivní, epistemické a mocenské klima panující v místních „geografických školách“. Timár a Fekete (2010) pak v tomto kontextu hovoří již delší dobu přímo o „boji o uznání“, když ve svém článku o „pokroku“ feministických geografií v zemích střední a východní Evropy uzavírají, že i po více než dvaceti letech od pádu komunismu, zůstávají mainstreamové geografické přístupy ve střední a východní Evropě z velké části slepé k genderové rozmanitosti a téměř úplně slepé k rozmanitosti sexuální (Timár & Fekete, 2010). Podobně i Blažek a Rochovská  ve svém zhodnocení československého geografického myšlení v téměř avantgardní knize Feministické geografie z roku 2006 uvádějí, že „geografie možná i vzhledem ke své interdisciplinárnosti a nejednotnosti zatím zůstala vůči nástupu feminismu imunní“ (Blažek & Rochovská, 2006, s. 7). Hodnocení Blažeka a Rochovské považuji za stále platné, neboť v této oblasti za poslední desetiletí nedošlo k nikterak výraznému posunu (Pitoňák, 2019; Pitoňák & Klingorová, 2019).

A byla to přesně tato výchozí situace, která nás motivovala na zahájení naší konference pozvat právě Judit Timár; geografku z maďarské akademie věd, jež více než kdokoliv jiný přispěla k rozvoji feministických geografií a potažmo i k vytváření cesty pro přijetí geografií sexualit jako součásti geografického myšlení v našem regionu. Timár ve své úvodní plenární přednášce nazvané Struggles of Feminist Geography Against Changing Hegemonies in Central and Eastern Europe otevřeně hovořila o zápasu v oblasti současné geografie a v kontextu Maďarska promluvila o tak značném negativním mocenském zakřivení intelektuálního prostoru, že zdejší současnou situaci přirovnala ke stavu v období komunismu. V závěru své přednášky tak vyzvala k potřebě vzájemné solidarity a podpory, protože dle jejího názoru bude možné aktuální situaci překonat jen s jejich intenzivním zapojením.

Během prvního konferenčního dne pak následovaly tři bloky s celkem deseti paralelními sekcemi, mezi nimiž byla sekce hledající další cesty ze situace ve střední a východní Evropě (Research and empowerment of feminist and LGBTQ+ Politics in Central and Eastern Europe), ale také například sekce hledající vhodné odpovědi na narůstající pravicový extremismus ve světě (Right-wing policies, neoliberalism and the censorship of knowledges on gender and sexualities in educational and research spaces).

Druhá ze zmíněných sekcí se zaměřila zejména na hledání východiska z kritické situace v Brazílii, kde místní vládní škrty ve financování vědy znemožnily účast několika tamním výzkumníkům a výzkumnicím. Jako konkrétní příklad možné solidarity, kterou na začátku konference zdůraznila Timár, jsme brazilským kolegům umožnili prezentovat jejich příspěvky formou předtočených video-příspěvků. Především pak příspěvek Burn the witch: the victory of the extreme right in Brazil and the female protagonism in moral agendas related to sexualities od Joseli Maria Silva a Marcio Jose Ornata z brazilské Státní univerzity v Ponta Grossa zprostředkoval vhled do následků vítězství extrémní pravice v Brazílii. Na závěr prvního konferenčního dne pak vystoupil Alexander Kondakov z Helsinské univerzity se svou plenární přednáškou Nodes of Violence: Violent Spaces Beyond Public and Private Dichotomy, ve které se zaměřil na hloubkovou analýzu případů násilí z nenávisti, motivovaného nesnášenlivostí vůči LGBTQ+ lidem v Rusku. Závěry z jeho výzkumu poukázaly na potřebu kritického přehodnocení dualismu veřejného a soukromého prostoru a možného dopadu tohoto přehodnocení na budoucnost ruské judikatury.

Druhý konferenční den jsme zahájili plenární přednáškou Marii Rodó de Zárate, hlavní organizátorky předchozí konference v Barceloně, z Katalánské otevřené univerzity. De Zárate ve své přednášce The Right to Space: Heteronormativity, Intersectional (Dis)Comforts and Inequalities hovořila především o vzájemně se křižujících nerovnostech a jejich vztahu k subjektivně pociťované míře komfortu na nejrůznějších místech. V rámci jejího projektu s otevřeným přístupem s názvem Relief maps pak ukázala soudobé možnosti vizualizace těchto dat za použití smíšených metod. V rámci druhého konferenčního dne pak pokračovaly tři bloky s celkem dvanácti pestrými paralelními sekcemi.

Tyto sekce zahrnovaly tematické oblasti od queer a sexuálního zdraví (Queer health in global contexts), diskuse homonacionalizmu (Homonationalisms: bodies and spaces of confrontations), queer umění (Locating queer arts: aesthetics, subjectivity, performance), sexuálního vzdělávání (Sexual and sexuality education – the manuals of love, sex and relationships to everybody) až po tradičnější oblasti geografií sexualit jako studium vztahu heteronormativity a prostoru (Making space for queer youth in heteronormative leisure spaces; Queership(s) beyond heteronormative (no/fo)rms of togetherness or kinship). Druhý konferenční den uzavřel blok zaměřený na představení celkem jedenácti nových knih publikovaných v oblasti.

Poslední konferenční den měla zahájit přednáška profesora Phila Hubbarda z londýnské King’s College, bohužel se však na poslední chvíli z osobních důvodů omluvil, a den tak začal paralelními sekcemi, kterých poslední den proběhlo celkem jedenáct. Mezi paralelními sekcemi byly zařazeny tři sekce nazvané Provincializing Europe: new directions in research on sexualities, gender and migration, jejichž hlavním cílem bylo hledání budoucích témat v oblasti zkoumání geografií sexualit včetně otázek sexuálního občanství, průniků sexuality v oblasti migrační politiky a dalších témat. Dvě sekce nazvané Queer urban circulations se pak přímo zaměřily na pokrok v oblasti geografií sexualit a jejich průniků do urbánní geografie.

Zařazena byla i diskusní sekce s názvem Marriage equality and queer activism/theory jejímž cílem bylo, za účasti pozvaných zástupců české kampaně za manželství párů stejného pohlaví Jsme Fér, přispět k předávání cenných zkušeností a transferu vědění i mimo akademickou obec. V rámci poslední paralelní sekce byla zařazena sekce Queer cinema: rethinking spaces, histories, and institutions která poukázala na zajímavé průsečíky mezi zkoumáním sexualit v průniku zdánlivě výlučně mediálního a geografického prostoru. Na závěr konference vystoupila se svojí plenární přednáškou Joanna Mizielińska z polské akademie věd. Mizielińska prezentovala výsledky svého projektu zaměřeného na rozmanité rodiny v Polsku, ve kterém analyzovala nejrůznější formy vyloučení, paradoxy a systémové mezery způsobující prekérní situaci mnohých LGBTQ+ lidí žijících v Polsku.

Na závěr konference jsem se ujal slova já sám, abych požádal zúčastněné o zpětnou vazbu po níž jsem vystoupil s krátkým shrnutím svých bezprostředních dojmů z organizace této výjimečné konference. Naší konference se nakonec zúčastnilo 158 osob ze 36 zemí světa (naše konferenční kniha je ke stažení zde). Závěrem uvedu alespoň krátký výňatek z mé závěrečné řeči:

„V určitém smyslu jsem rozpolcený, na jednu stranu jsem vděčný, že jsem mohl tuto konferenci na půdě mé alma mater uspořádat a že jsme se zde díky této podpoře mohli sejít. Na druhou stranu ale nemohu přehlédnout nepřítomnost a přeslechnout ticho či ten určitý silný pocit uvědomění si nepřítomnosti místních geografů a zástupců místních geografických škol, o jejichž podporu či pozornost jsme se zde někteří ucházeli. Naše konference zaznamenala v mezinárodním prostoru značný úspěch a naším cílem bylo posunout diskurz našeho oboru opět o kus dále. Jsme interdisciplinárním oborem, ale tato situace nás nijak neohrožuje, necítíme úzkost; to co děláme, děláme rádi a jsme na tuto práci hrdí. Když jsem sledoval průběh jednotlivých sekcí a diskusí, vnímal jsem výměnu názorů, vzájemnost, útěchu a pocit inkluze či sounáležitosti. Cítil jsem zde v podstatě opačné pocity, v porovnání s těmi, které zažívám, když se cítím být druhými zneviditelňován nebo odmítán s tím, že to co dělám já nebo někteří z vás, je údajně nedostatečně geografické. Toto ale nejsou mé obavy. V naší práci jsme nalezli smysluplnost, vzájemnou důvěru, potřebu sdílet své poznatky.“  

[cite]

Literatura:

• Ayoub, P. M., & Paternotte, D. (eds.). (2014). LGBT Activism and the Making of Europe. London: Palgrave Macmillan UK. https://doi.org/10.1057/9781137391766
• Blažek, M., & Rochovská, A. (2006). Feministické geografie. Bratislava: Geografika.
• Brown, G., & Browne, K. (eds.). (2016). The Routledge Research Companion to Geographies of Sex and Sexualities. Routledge.
• Hartal, G., & Brown, G. (2019). Considering Geographies of Sexualities, Gender and Activism: An Interview with Professor Gavin Brown. Documents d’Anàlisi Geogràfica, 65(3), 453. https://doi.org/10.5565/rev/dag.603
• Kuhar, R., & Švab, A. (2014). The Only Gay in the Village? Everyday Life of Gays and Lesbians in Rural Slovenia. Journal of Homosexuality, 61(8), 1091–1116. https://doi.org/10.1080/00918369.2014.872492
• Kulpa, R. (2014). Western leveraged pedagogy of Central and Eastern Europe: discourses of homophobia, tolerance, and nationhood. Gender, Place & Culture, 21(4), 431–448. https://doi.org/10.1080/0966369X.2013.793656
• Kulpa, R., & Mizieliñska, J. (Eds.). (2011). De-Centring Western Sexualities Central and Eastern European Perspectives. Burlington: Ashgate.
• Kulpa, R., & Silva, J. M. (2016). Decolonizing Queer Epistemologies: Section Introduction. In G. Brown & K. Browne (Eds.), The Routledge Research Companion to Geographies of Sex and Sexualities.
• Navickaitė, R. (2014). Postcolonial queer critique in post-communist Europe – Stuck in the Western progress narrative? Tijdschrift Voor Genderstudies, 17(2), 165–185. https://doi.org/10.5117/TVGEND2014.2.NAVI
• Pitoňák, M. (2019). Lessons from the “Periphery”: Countering Anglo-Geographic Hegemony over geographies of sexuality and gender. Documents d’Anàlisi Geogràfica, 65(3), 563–585. https://doi.org/10.5565/rev/dag.573
• Pitoňák, M., & Klingorová, K. (2019). Development of Czech feminist and queer geographies: identifying barriers, seeking progress. Gender, Place & Culture, 26(7–9), 1001–1012. https://doi.org/10.1080/0966369X.2018.1563528
• Rodó De Zárate, M. (2016). Feminist and Queer Epistemologies beyond Academia and the Anglophone World: Political Intersectionality and Transfeminism in the Catalan Context. In G. Brown & K. Browne (Eds.), The Routledge Research Companion to Geographies of Sex and Sexualities (pp. 155–164). London: Routledge.
• Stella, F. (2013). Queer Space, Pride, and Shame in Moscow. Slavic Review, 72(03), 458–480. https://doi.org/10.5612/slavicreview.72.3.0458
• Stella, F. (2014). Introduction: locating Russian sexualities. Lesbian Lives in Soviet and Post-Soviet Russia, 1–40.
• Szulc, L. (2018). Transnational Homosexuals in Communist Poland. Palgrave Macmillan. https://doi.org/10.1007/978-3-319-58901-5
• Timár, J., & G.Fekete, É. (2010). Fighting for recognition: feminist geography in East-Central Europe. Gender, Place & Culture, 17(6), 775–790. https://doi.org/10.1080/0966369X.2010.517027
• Tlostanova, M. (2014). Why the Post-socialist Cannot Speak: on Caucasian Blacks, Imperial Difference and Decolonial Horizons. In S. Broeck & C. Junker (Eds.), Postcoloniality-Decoloniality-Black Critique. Joints and Fissures (pp. 159–173). Campus Verlag.