IDAHOTB je zkratka anglického překladu pro Mezinárodní den proti homofobii, transfobii a bifobii (International Day Against HOmophobia, Transphobia and Biphobia), který se již od roku 2004 tradičně oslavuje po celém světě za účelem zvýšení povědomí o těchto stále velmi rozšířených společenských problémech.
Termín 17. 5 byl vybrán z důvodu, abychom si mohli vždy připomenou paragraf 175 bývalého německého trestního zákoníku který v Německu (ale i v jím ovlivněných oblastech např. Prusku), v různých formách kriminalizoval dobrovolné homosexuální styky mezi muži od 15. května 1871 do 10. března 1994. Odhaduje se, že existence tohoto paragrafu měla za následek uvěznění celkově asi 140 000 mužů. V roce 1935, tedy v období nacistického Německa byl tento zákon zpřísněn a vedl tak k systematické likvidaci homosexuálních mužů v koncentračních táborech, kde byli tito muži označováni pomocí symbolu růžového trojúhelníku.
Zdroj: Wikipedia (obrázek byl poprvé publikován Muzeem Holokaustu v USA)
Ačkoliv se v Česku prozatím příliš o těchto skutečnostech nemluví, systematické násilí pramenící ze systémové homofobie namířené proti homosexuálům se nevyhnulo ani Československu a tyto skutečnosti jsou předmětem bádání například ve Společnosti pro Queer paměť. Růžový trojúhelník se dnes již stal, podobně jako známější duhová vlajka, symbolem odporu vůči homofobii a patří mezi jeden z nejdůležitějších symbolů LGBTQ komunit po celém světě. Nemělo by být proto žádným překvapením, že je to právě tvar trojúhelníku, kterým jsou po celém světě ztvárňovány tzv. homomonumenty, tedy památníky odkazující na společenský a kulturní útlak ne-heterosexuálních lidí. Nejznámější takový památník s názvem Homomonument najdeme například v centru Amsterdamu, kde tvoří malé náměstíčko s vloženými třemi trojúhelníky o straně asi 10 m. Trojúhelník, zvýrazněný pouze odstínem růžového mramoru znázorňuje přítomnost, protilehlý vystouplý z terénu zobrazuje budoucnost a ten poslední, jež klesá pod hranu nábřeží, je symbolickým připomenutím historie.
Homomomonument v centru Amsterdamu
Protože se i v současnosti po celém světe stále setkáváme s homofobií či bifobií (nepřátelskými postoji vůči ne-heterosexuálním lidem), které jsou v podstatě důsledkem celospolečenské heteronormativity (kulturně, institucionálně, politicky a jinak zakořeněných představ, že heterosexualita je jediná normální, přirozená a očekávaná sexualita). A rovněž s transfobií (nepřátelskými postoji vůči lidem, kteří nejsou konformní ke genderovému řádu, jež je rovněž součástí heteronormativity), je potřeba si tento den nejen připomínat, ale rovněž pracovat na jejich odbourávání.
Z našich výzkumů (Pitoňák, Spilková 2016) poměrně zřetelně vychází, že homofobii, bifobii a transfobii se většina dětí naučí v poměrně raném věku od svého sociálního okolí (rodičů, přátel, příbuzných, televize, atp.), přičemž jsou to chlapci a muži, kterým je vštěpována podstatně silněji než dívkám a ženám. Fakt, že tyto jevy nejsou přirozené, ale naučené nám proto dává poměrně velkou naději, že se je následkem systematického úsilí můžeme v budoucnosti i zcela odnaučit.
Použitá literatura:
Pitoňák, M., & Spilková, J. (2016). Homophobic Prejudice in Czech Youth: a Sociodemographic Analysis of Young People’s Opinions on Homosexuality. Sexuality Research and Social Policy, 13(3), 215–229. https://doi.org/10.1007/s13178-015-0215-8
[cite]
