Vážení,
motivem k sepsání následujícího dokumentu mi je aktuálně probíhající diskuse, která se rozvinula nad otázkou, zda zpřístupnit instituci manželství i pro páry stejného pohlaví.
Předně bych chtěl velmi poděkovat skupině 46 poslanců a poslankyň,
(Radka Maxová, František Kopřiva, Petr Dolínek, Vít Rakušan, Jiří Dolejš, Dominik Feri, Robert Pelikán, Olga Richterová, Eva Fialová, Marcela Melková, Jan Schiller, Barbora Kořanová, Adam Kalous, Jaroslav Kytýr, David Štolpa, Jan Řehounek, Jana Pastuchová, Lenka Dražilová, Robert Králíček, Tomáš Kohoutek, Jan Kubík, Andrea Babišová, Stanislav Fridrich, Karla Šlechtová, David Kasal, Julius Špičák, Andrea Brzobohatá, Ondřej Profant, Mikuláš Peksa, Lukáš Kolářík, Jakub Michálek, Ivan Bartoš, Jan Pošvář, Jan Lipavský, Tomáš Vymazal, Lukáš Bartoň, Vojtěch Pikal, Lukáš Černohorský, Martin Jiránek, Tomáš Martínek, Ondřej Polanský, František Elfmark, Jan Hamáček, Jan Chvojka, Lubomír Zaorálek, František Vácha)
která dne 12. 6 poslanecké sněmovně předložila návrh na změnu občanského zákoníku, která by párům stejného pohlaví umožnila vstupovat do manželství. Druhým motivem mi byla skutečnost, že hned tři dny poté, skupina 37 poslanců a poslankyň,
(Marek Výborný, Pavel Bělobrádek, Marián Jurečka, Jan Bartošek, Vít Kaňkovský, Pavla Golasowská, Stanislav Juránek, Jan Čižinský, Jiří Mihola, Ondřej Benešík, Petr Gazdík, Helena Langšádlová, Miroslav Kalousek, Vlastimil Válek, Marek Benda, Vojtěch Munzar, Zuzana Majerová Zahradníková, Veronika Vrecionová, Jaroslav Martinů, Jan Skopeček, Václav Klaus, Jaroslav Foldyna, Roman Onderka, Milan Chovanec, Tomáš Hanzel, Aleš Juchelka, Milan Brázdil, Josef Kott, Josef Bělica, Pavel Růžička, Miloslava Rutová, Helena Válková, Rostislav Vyzula, Pavel Pustějovský, Josef Hájek, Michal Ratiborský, Zuzana Ožanová – nyní již 36 bez Jana Čižinského, který se po tlaku veřejnosti od návrhu distancoval)
podala návrh, který by pozměnil Listinu základních práv a svobod a definoval by manželství jako svazek muže a ženy. Takovou změnou by se Česko zařadilo po bok zemí, které by na místo zrovnoprávnění párů stejného pohlaví, v symbolické a institucionální rovině, jasně signalizovalo, že vztahy osob stejného pohlaví nehodlá považovat za rovné vztahům osob různého pohlaví.
V pořadu Duel na televizní stanici Seznam dne 19. června 2018 jsem si pak vyslechl diskusi, ve které proti sobě v duelu zasedli Adéla Horáková, právnička kampaně za rovnost manželství Jsme Fér a místopředseda a předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Jiří Mihola. Tématem jejich diskuse byla právě otázka, zda mají páry stejného pohlaví právo vstoupit do manželství. Protože v rámci diskuse Jiří Mihola několikrát zdůraznil a obhajoval názor, že si „funkční“ vztahy muže a ženy zaslouží exklusivitu a ochranu ze strany zákona. Rozhodl jsem se na tuto zcela diskriminační formu symbolické výlučnosti reagovat rozsáhlým dokumentem, ve kterém otázku zasazuji do širšího kontextu.
Vyzývám rovněž ostatní, kterým není tato situace, či přímo historický lidsko-právní milník lhostejný, aby tento dokument podpořili šířením či přímo mi jej pomohli šířit, jako apel, jehož primárním cílem je přispět ke zrovnoprávnění párů stejného pohlaví, podpořit zpřístupnění manželství, včetně všech práv a povinností, se kterými se tento institut pojí a přispět k ukončení rozlišování důstojnosti lidí dle jejich sexuální orientace či genderové identity.
Děkuji,
s úctou,
v Praze dne 21. června 2018
RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D.
Listina základních práv a svobod
Hlava první, oddíl obecných ustanovení, článek jedna Listiny základních práv a svobod praví, že:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek druhý pak výslovně píše, že:
Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.
Článek třetí pak praví, že:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Vysvětleme si nyní několik často zaměňovaných, nebo zřídka definovaných pojmů:
Diskriminace
Diskriminace popisuje situace, při kterých je s nějakou osobou nebo skupinou jednáno méně příznivě než s ostatními, a to kvůli nějakému konkrétnímu osobnímu rysu, jako je například sexuální orientace, věk, pohlaví nebo proto, že má odlišnou etnickou/národnostní příslušnost.
Ochránce veřejných práv dále vysvětluje, že:
Důvody, které je možné označit jako diskriminační, nejsou libovolné. Antidiskriminační zákon hovoří o rase, etnickém původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientaci, věku, zdravotním postižení, náboženském vyznání, víře a světovém názoru. Další zákony obsahují i jiné důvody, jako např. majetek, členství v odborových organizacích či v politických stranách a hnutích, rodinný stav atd.
V závěru příslušné stránky ombudsman(ky) je uvedené, že:
Aby se jednalo o diskriminaci podle antidiskriminačního zákona, musí jít o zásah do lidské důstojnosti.
Stigmatizace
Giddens stigma definuje jako „fyzickou či sociální vlastnost, která odlišuje jedince nebo skupinu od většiny populace a vyvolává u této většiny podezření nebo nepřátelské pocity.“ (Giddens, 1999: 174).
Bedřichová popisuje, za stigma lze označit „určitou vlastnost či projev, který je vnímán jako zdroj negativního hodnocení nositele této vlastnosti“. (Bedřichová 2013: 13).
Goffman pak definuje stigma jako „silně diskreditující atribut sociální identity“, který redukuje nositele tohoto atributu „z kompletního a běžného člověka na poskvrněnou osobu s nižší hodnotou“ (Goffman 1963: 3).
Stafford a Scott (1986) navrhli, že stigma „je rysem osobnosti, který je v rozporu s normou sociální jednotky“, přičemž „normou“ uvažují „sdílené přesvědčení, že osoba, by se měla chovat určitým způsobem v určitém čase.“ (str. 80 a 81).
Cocker a kol. (1998: 505) uvedli, že „stigmatizovaný jedinec vlastní (nebo se věří, že vlastní) nějaký atribut, nebo rys, který tlumočí sociální identitu, který je v rámci určitého sociální kontextu znehodnocen.“
Jones a kol. (1984) si pak všimli Goffmanova pozorování, že stigma může být vztahem mezi „vlastností a stereotypem“, a tím dospěli k definici stigmatu jako „poskvrnění“, které spojuje osobu s nevyžádanou vlastností (stereotypem).
Link a Phelan pak v jedné ze v současnosti nejužívanějších definic popisují, že:
Stigma nastává, když dojde ke spojení následujících vzájemně souvisejících složek. V rámci první složky lidé rozlišují a označují (nálepkují) lidské rozdíly. V rámci druhé, dominantní kulturní přesvědčení spojuje, takto označené osoby, s nežádoucími vlastnostmi – negativními stereotypy. Ve třetí složce jsou označené osoby zařazeny do odlišných kategorií, za účelem oddělení „nás“ od „nich“. Čtvrtá složka zahrnuje situaci, kdy označené osoby zažívají ztrátu společenského statusu a diskriminaci, která vede k důsledkům ve formě nerovností. Stigmatizace je zcela závislá na přístupu k sociální, ekonomické a politické moci, která umožňuje identifikovat odlišnosti, konstruovat stereotypy, oddělovat označené osoby do odlišných kategorií a plně uplatňovat nesouhlas, vyloučení a diskriminaci.
(Link, Phelan 2001: 367)
Společným rysem všech definic stigmatizace je, že osoba, která je stigmatizována, má nějaký rys, nějakou vlastnost, která je v rámci určitého sociálního kontextu znehodnocována. V našem případě tedy osoba, která žije a chce žít s osobou stejného pohlaví, protože je dle své podstaty (ne-heterosexuální orientace) schopna milovat pouze osobu stejného pohlaví, je určitou částí společnosti (politiků, veřejnosti) znehodnocována jako nehodná vstupovat do manželství, na rozdíl od párů rozdílného pohlaví, které jsou uvažovány jako „jediné hodné“. Páry stejného pohlaví jsou tedy označovány jako „jiné“, s nižší důstojností, jimž jsou na základě přetrvávajících předsudků přisuzované vlastnosti – stereotypy (deviantní sexualita; chybějící vzor otce/matky; atd.), i navzdory skutečnosti, že tyto jsou vědou již řadu let či desetiletí vyvráceny.
Předsudek
Předsudky jsou systematicky studovány v rámci sociální psychologie a dalších příbuzných oborů přinejmenším od vydání dnes již klasického díla G. W. Allporta (1954), který při studiu etnických předsudků formuloval pět stádií jejich vývoje – očerňování (nepřátelské postoje, pomluvy), izolace (oddělování etnické skupiny od dominantní skupiny), diskriminace (upírání občanských práv, atd.), tělesné napadení (násilí vůči osobám a majetku), vyhlazování (bezohledné násilí vůči celé skupině lidí, pokus o likvidaci).
Dle Hayesové (2013) je předsudek:
Fixovaný, předem zformovaný postoj k nějakému objektu projevující se bez ohledu na individualitu nebo povahu tohoto objektu. Člověk, který má předsudky, nezvažuje při posuzování druhých žádná alternativní vysvětlení. Výsledek jeho interpersonálního hodnocení je dopředu určen nějakou libovolnou vlastností toho druhého.
(Hayesová 2013: 121)
Homofobie
Termín homofobie je v současnosti značně rozšířen, ačkoliv není příliš vhodný, protože konotuje „fobii“, jíž ve skutečnosti není. Tento termín ale „zlidověl“ a souvisí spíše s předsudky, diskriminací a stigmatizací než se strachem. V odborné literatuře termín homofobie použil poprvé psycholog Geogre Weinberg, který jej v roce 1972 publikoval ve své práci Society and the Healthy Homosexual (Společnost a zdravý homosexuál). Weinberg později v rozhovoru s Herekem v roce 1998 vysvětlil, že:
Termín vytvořil, aby vyjadřoval strach z homosexuálů… strach z homosexuálů spojený se strachem z nákazy a strachem z oslabení hodnot, za něž se bojovalo – domova a rodiny. Byl to náboženský strach a vedl, jak je u strachu obvyklé, k velké brutalitě.
(Weinberg 1998 dle Herek 2004: 7).
V současnosti je termín již značně rozšířen a dle Oxfordského výkladového slovníku (OED) značí nejčastěji:
Nepřátelství a předsudky vůči (a méně obvykle strach) homosexuálním lidem či homosexualitě.
V českém prostředí pak je homofobie definována jako:
Obava z homosexuality a homosexuálních osob, která může vést k pocitům odporu, nepřátelství až nenávisti a může se stát základem pro odmítající, zesměšňující či ubližující chování vůči homosexuálním lidem, nebo vůči lidem, u kterých je homosexualita předpokládána; v současné době se pojem homofobie používá pro označení uvedených pocitů a chování vůči všem skupinám osob, které nejsou heterosexuální či se jinak vymykají genderovému řádu, tzn. gayové, lesby, transsexuální lidé; homofobie je sociální fenomén, který má původ v genderovém uspořádání společnosti.
(Smetáčková, Braun, 2009, str. 9)
Psycholožka Olga Pechová v článku Homofobie, heterosexismus, diskriminace sexuálních minorit? píše:
[Homofobie je] nejrozšířenější termín používaný v souvislosti s nepřátelskými postoji a chováním vůči homosexuálním lidem.
(Pechová, 2007, str. 2)
Protože je homofobie stále značně rozšířenou formou nesnášenlivosti na území EU, vydal Evropský parlament celou řadu dokumentů, ve kterých se problematice věnuje. Homofobii lze dle Evropského parlamentu definovat jako:
Iracionální strach a odpor vůči homosexualitě a lesbicky, homosexuálně, bisexuálně a transsexuálně orientovaným osobám, založený na předsudcích podobných rasismu, xenofobii, antisemitismu a sexismu.
(Evropský parlament 2006; od označení transsexuality jako orientace se distancujeme)
V roce 2013 pak státy Evropské unie přijaly „Obecné zásady pro prosazování a ochranu požívání veškerých lidských práv lesbickými, gay, bisexuálními, transgender a intersexuálními (LGBTI) osobami“, které jsou vodítkem dodržování lidských práv ne-heterosexuálních osob. Ve zdůvodnění pak přímo píše, že:
LGBTI osoby mají stejná práva jako všichni ostatní – nejsou pro ně vytvářena žádná nová lidská práva a neměla by jim být žádná práva upírána. EU zastává zásadu všeobecné platnosti lidských práv a znovu ujišťuje, že není možné odvolávat se na kulturní, tradiční nebo náboženské hodnoty, aby se ospravedlnila jakákoli forma diskriminace, včetně diskriminace zaměřené vůči LGBTI osobám.
A v poznámce pod čarou k tomuto bodu dodává:
Viz rovněž odstavec 5 Vídeňské deklarace a Akčního programu přijaté na světové konferenci o lidských právech v roce 1993 (dokument OSN A/CONF.157/23): „I když je nutno zohledňovat význam národních a regionálních zvláštností a různého historického, kulturního a náboženského prostředí, je povinností států, bez ohledu na jejich politické, hospodářské a kulturní systémy, podporovat a chránit veškerá lidská práva a základní svobody.
Dále pak obecné zásady pokračují zdůrazněním, že:
Diskriminace vůči LGBTI osobám je často zakořeněna ve společenských normách a v pojetí rolí jednotlivých pohlaví, což utužuje nerovnosti mezi nimi.
O rok později pak Evropský parlament vydal „Usnesení Evropského parlamentu ze dne 4. února 2014 o plánu EU proti homofobii a diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity (2013/2183(INI))“, ve kterém stanovil konkrétní cíle k odbourání veškeré diskriminace založené na základě sexuální orientace a genderové identity.
Heteronormativita
Široce rozšířený stereotypní a normativní předpoklad, že jedinou normální a společensky akceptovatelnou formou sexuality, která si zasluhuje právní a institucionální ochranu je heterosexualita, tedy vztah zahrnující osoby různého pohlaví lze shrnout termínem heteronormativita. Heteronormativita tak institucionalizuje normalitu („znormálňuje“) „heterosexualitu“ a stigmatizuje ne-heterosexuální odlišnosti, které mnohdy pro svou apriorní neviditelnost (sexualitu na druhých lidech pohledem, navzdory rozšířeným stereotypům, nepoznáme) může i tabuizovat (umlčovat). Příkladem takové tabuizace či vymazání sexuální rozmanitosti je i převládající způsob, kterým je jednáno s dětmi a s dospívajícími. Konverzace s dětmi totiž nejsou, jak si často myslíme, oproštěné od sexuality, ale naopak jsou v rámci heteronormativní socializace heteronormativní, kdy bývá i prostá eventualita ne-heterosexuality dospívajících apriorně vyloučena a se všemi dětmi je v důsledku jednáno jako s heterosexuály. Základem takového jednání je domnělá ochrana před stigmatizací dětí, které by v důsledku stále přetrvávající stigmatizace „homosexuality“ mohly utrpět újmu na důstojnosti a společenském postavení. Tímto způsobem je pak rovněž stigmatizace ne-heterosexuality reprodukována.
Heteronormativita je studována v rámci nejrůznějších sociálních věd, například v rámci tzv. geografií sexualit, které jsou podoborem sociální geografie, kde jí autoři a autorky definovali jako:
Sociální regulační rámec, který produkuje binární rozdělení pohlaví, normalizuje touhu mezi ženami a muži a marginalizuje ostatní sexuality jako odlišné a deviantní.
(Gregory a kol. 2009: 329 v Pitoňák 2014: 137).
Praktiky, jazyk a instituce, jež v sobě zahrnují či odrážejí ‚režim‘ heterosexuality jako ‚normální‘.
(Gorman-Murray, Waitt, Johnston 2008: 782 v Pitoňák 2014: 137)
Podvědomé vnímání heterosexuality jako jediné (obvyklé) sexuální orientace.
(Beňová a kol. 2007: 43 v Pitoňák 2014: 137)
V rámci heteronormativity tedy:
Odkazujeme ke kulturním a sociálním praktikám, které nutí muže a ženy věřit, že heterosexualita je jediná možná sexualita.
(Takács, Mocsonaki, Tóth 2008: 5 v Pitoňák 2014: 137)
Jsou to právě nevyřčené normy (přítomné v kulturní sféře), které vykonstruovaly prostor, pro osoby s většinovou sexuální orientací – pro heterosexuály, pro které je ovšem heterosexualita přirozená, neproblematická, neviditelná a naturalizovaná.
(Duncan 1996 v Pitoňák 2014: 137)
Rovnost manželství
Pojmem rovnost manželství označujeme takové právní a reálné společenské podmínky, ve kterých je s páry stejného i opačného pohlaví zacházeno jako s páry sobě rovnými. Pojmy rovné manželství a rovnost manželství tedy značí, že se jedná o institut, který osoby nehledě na jejich pohlaví či genderovou identitu váže naprosto stejnými a nikoliv rozdílnými právy a povinnostmi.
V Česku v současnosti o dosažení rovnosti manželství usiluje kampaň „Jsme fér“ zaštítěná Koalicí za manželství, kterou tvoří organizace Amnesty International, Logos Česká republika, Mezipatra, Prague Pride a PROUD. V Queer Geography tuto iniciativu rovněž podporujeme.
Často se v tomto kontextu setkáváme i s termínem „homosexuální manželství“. Tento termín ale není vhodný, protože se zakládá na heteronormativní ideologii, jež vylučuje „homosexualitu“. Termín nejčastěji užívají organizace, které se zrovnoprávněním svazků osob stejného pohlaví na roveň svazků osob rozdílného pohlaví nesouhlasí.
Dále se můžeme setkat s termínem „manželství gayů a leseb“, kterého bývá naopak někdy užíváno v médiích či v rámci aktivistického lobbingu. Tento termín rovněž není zcela vhodný, protože může vytvářet dojem, že „gayové a lesby“ chtějí nějaká zvláštní práva, přičemž ve skutečnosti se domáhají pouze zrovnoprávnění, a nikoliv nějakého zvláštního postavení.
Je rovněž vhodné připomenout, že instituce manželství sama o sobě není heteronormativní, neboť se jedná o transkulturní formu instituce, která nabývá nejrůznějších podob v rámci nejrůznějších kultur. Americká antropologická společnost 24 února 2004, v odpovědi na výzvu býv. prezidenta USA Geogre Bushe ml., který chtěl v roce 2004 ústavně manželství omezit pouze na svazek mezi mužem a ženou odpověděla ve svém stanovisku:
Výsledky více než století trvajícího antropologického výzkumu v domácnostech, příbuzenských vztazích a rodinách, napříč kulturami a časem, neposkytují žádnou oporu pro názor, v jehož rámci by civilizace, nebo životaschopné sociální uspořádání záviselo na manželství jako exklusivní (výlučné) heterosexuální instituci. Antropologický výzkum namísto toho spíše podporuje závěr, že řada rodinných typů, včetně rodin, které jsou založené na partnerstvích osob stejného pohlaví, mohou přispívat ke stabilním a humánním společnostem.
Výkonná rada Americké antropologické společnosti se striktně staví proti změně ústavy, která by omezovala manželství jen pro heterosexuální páry.
(Vyjádření Americké antropologické společnosti 2004)
Nyní bych se chtěl pozastavit nad příkladem a zkušenostmi z 32 států či závislých území, které se v průběhu předchozích desetiletí s otázkou „rovnosti manželství“ ve svých legislativách a judikaturách již vyrovnaly. V tomto odkazu naleznete konkrétní popis a zdroje pro každý stát, nicméně zde uvádíme alespoň jednoduchou tabulku, ze které je možné určit, jakou „cestou“ v dané zemi k dosažení rovnosti manželství došlo. Všechny uvedené státy a země, které doposud institut manželství zrovnoprávnily, tuto legislativu přijímaly na základě svého vlastního a nezávislého vývojového procesu. Z hlediska „dělby moci“ můžeme rozlišit legislativu (moc zákonodárnou) od exekutivy (moc soudní) a rovněž i vliv přímé demokracie (např. v podobě referenda).
Ze všech 32 případů se zákonodárná moc podílela ve 27 procesech legalizace, přičemž v 6 z nich spolupůsobila i moc soudní a ve 4 případech zasahovala pouze moc soudní. V jednom případě pak stěžejní roli sehrála přímá demokracie a ve dvou případech se na zrovnoprávnění spolupodílela.
| Stát (*země/území) | Rok zrovnoprávnění manželství | moc zákonodárná | moc soudní | přímá demokracie |
| Taiwan* | 2019 | x | ||
| Rakousko | 2019 | x | ||
| Jersey* (UK) | 2018 | x | ||
| Austrálie | 2017 | x | x | |
| Malta | 2017 | x | ||
| Německo | 2017 | x | ||
| Guernsey* (UK) | 2017 | x | ||
| Finsko | 2017 | x | x | |
| Kolumbie | 2016 | x | ||
| Faerské ostrovy* (DK) | 2016 | x | ||
| Ostrov Man* (UK) | 2016 | x | ||
| USA | 2015 | x | x | |
| Grónsko* | 2015 | x | ||
| Irsko | 2015 | x | ||
| Lucembursko | 2015 | x | ||
| Skotsko* | 2014 | x | ||
| Anglie* a Wales* | 2014 | x | ||
| Brazílie | 2013 | x | ||
| Francie | 2013 | x | x | |
| Nový Zéland | 2013 | x | ||
| Uruguay | 2013 | x | ||
| Dánsko | 2012 | x | ||
| Argentina | 2010 | x | ||
| Portugalsko | 2010 | x | x | |
| Island | 2010 | x | ||
| Švédsko | 2009 | x | ||
| Norsko | 2009 | x | ||
| Jihoafrická republika | 2006 | x | x | |
| Španělsko | 2005 | x | x | |
| Kanada | 2005 | x | x | |
| Belgie | 2003 | x | ||
| Nizozemsko | 2001 | x |
Reálná situace
Tímto pojmem máme v úmyslu vysvětlit, že jen v Evropě v současnosti rovnost manželství uznalo již 26 států, přičemž Rakouský ústavní soud již rozhodl, že země musí rovnost manželství uznat nejpozději v roce 2019. Aktuální situace tak znamená, že 46 % ze všech Evropanů již žije ve státech, které tuto rovnoprávnost uznaly. Dalších 15 % Evropanů, včetně občanů Česka, má možnost uzavírat alespoň registrované partnerství.
Reálně tedy dochází k novým situacím, které vytvářejí mezi lidmi z různých států rozdíly, páry stejného pohlaví, které uzavřely manželství v jiném státě, než do kterého se potřebují (například kvůli práci) přestěhovat, avšak který takovou legislativu neumožňuje musí čelit nerovnému zacházení. Tato skutečnost se tak například stala základem soudního procesu u Evropského soudního dvora, který nedávno rozhodl, že:
Pojem „choť/manžel/ka“ (v AJ. „spouse“) je třeba vykládat genderově neutrálně. Rozhodnutí tak stanovuje, že členské státy mají uznávat sňatky párů stejného pohlaví uzavřené v jiných členských státech EU a udělovat jejich manželům stejná rezidenční práva jako v případech sezdaných párů osob smíšeného pohlaví.
Tolerance (snášenlivost) x akceptace (přijetí) x respekt (úcta)
Začněme vyjasněním těchto ne vždy zřejmě definovaných pojmů:
Tolerance neboli snášenlivost je hierarchizující pojem, který rozlišuje mezi mocnější, privilegovanější osobou, která „toleruje“ někoho nebo něco, kdo nebo co je „tolerováno“. Tolerující, tolerovaného nikdy nepovažuje za sobě rovného. Jedná se tedy o nerovné postavení. Tolerovaným osobám například neposkytujeme stejná práva a neuvažujeme je za sobě rovné.
Tolerující > Tolerovaný
Termín akceptace, neboli přijetí, označuje na vztah či situaci, při které jsme si vědomi nějaké odlišnosti druhých, avšak je jsme ochotni přijmout jako sobě rovné. Jedná se tedy o postavení blízké rovnosti, kdy si uvědomujeme vzájemné rozdíly, avšak neklademe svou vlastní pozici otevřeně navrch.
Akceptující ≥ Akceptovaný
S termínem přijetí pak samozřejmě souvisí i pojem respekt, neboli (vzájemná) úcta, která může znamenat, že s „někým nebo s něčím jednáme s laskavostí a ohleduplností“. Respekt je v ideálním případě stavem oboustranné ekvivalence.
Respektující ⇔ Respektovaný
Dle Cambridžského odborného slovníku pak slovo respekt znamená:
Přijmout důležitost něčích práv nebo zvyklostí a nekonat nic, co by jim mohlo způsobovat újmu nebo by mohlo porušovat zákon.
Přijmout, že je něco správné a nesnažit se činit nic, co by se to pokusilo měnit, nebo tomu škodit.
(Definice slova “respect” dle Cambridge Advanced Learner’s Dictionary & Thesaurus © Cambridge University Press, autorův vlastní překlad).
Nehledě na fakt, že tolerance není tedy vhodným cílovým stavem, přejdu ke konkrétní diskusi značně rozšířeného mýtu, že Česko patří mezi nejtolerantnější země. Střízlivý pohled, za využití metodologicky kvalitních studií totiž ukazuje, že místní míra stigmatizace či diskriminace ne-heterosexuality a tzv. míra místní heteronormativity, tj. kulturního a institucionálního upřednostnění heterosexuality před normálními variantami ne-heterosexuálního života, staví Česko ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi spíše k průměrným či podprůměrným zemím, někde uprostřed mezi vysoce progresivními a liberálními státy, jako např. Švédsko nebo Norsko a země s relativně nepřátelským přístupem k ne-heterosexuálům jako např. Rusko nebo Ukrajina (Lazarus et al. 2009; ILGA-EUROPE 2016; Pachankis et al. 2017).
Studie, které se zaměřily na měření míry vnímané homofobie (tj. míry toho, jak moc ji společnost chápe jako problém) například narazily na zajímavý problém, když zjistily, že:
Míra vnímané homofobie a tolerantnosti daného státu závisí na obeznámenosti celkové populace s problémy a se situací ne-heterosexuální populace. Jinými slovy, na tom, zda se vůbec o problémy a záležitosti této skupiny obyvatel zajímá.
(Pitoňák 2017b)
Typickou demonstraci tohoto problému přinesla například celoevropská studie Speciální Eurobarometr 317 z roku 2009. V rámci tohoto průzkumu veřejného mínění na reprezentativním vzorku obecné populace byla diskriminace dle sexuální orientace považována za nejmenší problém (počet odpovědí diskriminace dle sexuální orientace
je „velmi rozšířená“) právě v těch zemích (22 % Bulharsko, 22 % Česko, 27 % Slovensko), ve kterých výzkumy poukazují na nejnižší míru obeznámenosti lidí s ne-heterosexuály.
Naopak respondenti ze států, ve kterých je běžnější mít mezi ne-heterosexuály známé či přátele a tyto společnosti jsou k nim tedy otevřenější, považují diskriminaci dle sexuální orientace za nejrozšířenější (až 61 % Francouzů, 57 % Švédů, či například 54 % Nizozemců).
Výsledky z průzkumu Speciální Eurobarometr 393 / 77.4 z roku 2012 odhalily, že:
Mezi gayi, lesbami nebo bisexuálními lidmi má nějaké známé či přátele například až 79 % Nizozemců, 73 % Švédů, 64 % Francouzů, 62 % Britů, 54 % Španělů, avšak jen 20 % Čechů, 15 % Slováků, 8 % Maďarů či Bulharů, a jen 2 % Rumunů.
Česká data ze studie Naše společnost pak potvrzují, že:
Počet lidí, kteří mají nějaké známé ne-heterosexuály, zůstává v Česku relativně nízký a mezi lety 2011 až 2016 narostl z 31,8 % na 37,1 %.
(CVVM Naše společnost 2011; 2016)
Dalším z lokálních ukazatelů „tolerance“ vůči „homosexuálům“ je podíl lidí, kteří by „nechtěli mít homosexuály za sousedy“. Tento podíl klesl z 33,7 % v roce 2005 pouze na 21,4 % v roce 2016 (CVVM Naše společnost 2005; 2016). Na stejnou otázku v rámci Evropské studie hodnot (EVS 2008) odpovědělo negativně jen 5 % Španělů, 6 % Norů, Švédů, Dánů, Francouzů, ale již 23 % Čechů, 34 % Slováků, 53 % Poláků, 60 % Ukrajinců a 62 % Rusů.
V celoevropském srovnání je tedy vidět, že tento ukazatel reálné akceptace ne-heterosexuálů Česko skutečně řadí do pomyslného průměru, a nikoliv do popředí evropské „tolerance“.
Ke klíčovým předpokladům naší schopnosti rozpoznat diskriminaci a další formy stigmatizace ne-heterosexuálů, proto patří všeobecná obeznámenost a kontakt s touto populací.
Menšinový stres
V posledních letech se zkvalitňuje náš přístup k tzv. velkým datům, díky kterým můžeme analyzovat data nashromážděná od skutečně velkého množství lidí. V souvislosti s diskusí rovnosti manželství, proto v současnosti nelze opomenout některé zahraniční studie, které prokázaly zajímavé souvislosti mezi:
- uzákoněním rovnosti manželství či naopak otevřenou institucionální diskriminací ve formě zákazu rovnosti manželství
a
- zdravím lidí (např. depresivitou, úzkostností, závislostním chování, mírou sebevražednosti, atd.)
Příkladem je americká celonárodní reprezentativní studie, publikovaná v žurnálu American Public Health Association v roce 2011, která se zaměřila na porovnání kvality duševního zdraví na vzorku 34 653 respondentů mezi lety 2001 a 2005 (Hatzenbuehler et al. 2010). Tato studie zjistila, že:
U gayů, leseb a bisexuálů, jež v těchto letech žili ve státech, které zakazovaly rovnost manželství, došlo k 36,6% nárůstu výskytu poruch nálady, k 248,2% nárůstu výskytu generalizované úzkostné poruchy, 41,9% nárůstů poruch souvisejících s nadužíváním alkoholu a 36,3% nárůstu psychiatrické komorbidity (současného výskytu více poruch najednou).
(Hatzenbuehler et al. 2010)
Klíčové ovšem bylo zjištění, že:
Změny ve výskytu těchto psychiatrických poruch nebyly nijak významné u heterosexuálních osob a u osob žijících ve státech, které rovnost manželství nezakázaly.
(Hatzenbuehler et al. 2010)
Další americká reprezentativní studie provedená ve 47 státech USA, publikovaná v roce 2017 v prestižním žurnálu JAMA Pediatrics, navíc přímo prokázala, že:
Uzákonění rovnosti manželství napříč spojenými státy vedlo v průměru o 7% snížení počtu pokusů o sebevraždu mezi všemi americkými středoškoláky, nejvýznamněji pak mezi těmi, kteří se neoznačili za heterosexuály.
(Raifman et al. 2017)
Ačkoliv jsou tyto výzkumy mnohdy obtížně pochopitelné, a závislost mezi zdravím ne-heterosexuálních lidí a institucí manželství se může zdát nejasná, ve skutečnosti se tato oblast studia v rámci odborů sociální psychologie, sociální psychiatrie a dalších příbuzných věd shoduje na tom, že:
Tyto nerovnosti lze interpretovat s pomocí tzv. teorie menšinového stresu (TMS).
Studium stresu je jednou z klíčových oblastí psychologického výzkumu. V současnosti již rozlišujeme celou řadu nejrůznějších negativních vlivů, které na lidi působí a mohou jimi být vnímány jako stresující. V tomto smyslu tedy hovoříme o stresorech, faktorech, které způsobují stres. Můžeme je dělit na fyzické (hluk, světlo atd.), individuální (nejrůznější životní událostí jako ztráta zaměstnání, smrt partnera atd.) či podmínky, které způsobují změny a vyžadují, aby se jedinci na nové situace adaptovali (tělesné postižení atd.) a tzv. sociální stresory, mezi které patří i stigmatizace, předsudky či diskriminace založené na nízkém socioekonomickém statusu, rase/etnicitě, genderu nebo sexualitě (Dohrenwend 2000; Lazarus, Folkman 1984; Meyer 2003). Působení všech těchto faktorů, stresorů, vyžaduje adaptaci a mohou proto být považovány za stresující (Pitoňák 2017).
Teorie menšinového stresu (TMS) v současnosti představuje asi nejucelenější výkladový rámec specifických stresorů, které ovlivňují zdraví ne-heterosexuálů. TMS staví na řadě sociálních a sociálně-psychologických teoriích, které studují negativní vliv stigmatu (a předsudků) na životy jednotlivců či skupin (Allport, 1954; Crocker, Major, 1989; Goffman, 1959; Link, Phelan, 2001; Major, O’Brien, 2005).
Stres je v rámci TSM pojímán jako prostředník (mediátor) ve vztahu mezi sociálně-strukturními faktory (heteronormativitou, společenskou homofobií atp.), jež ovlivňují potenciály konkrétní identity jednotlivců znehodnocovat, a nejrůznějšími zdravotními dopady.
(Pitoňák 2017)
K rozvoji TMS významně přispěl psychiatrický epidemiolog Ilan Meyer, který menšinový stres definoval jako:
Nadbytečný stres, kterému jsou jednotlivci ze stigmatizovaných skupin vystaveni v důsledku své, často menšinové pozice.
(Meyer, 2003, s. 3).
V rámci TMS tak chápeme menšinový stres jako:
Jedinečný a dodatečný činitel, který působí nad rámec obecných stresorů, jež postihují většinu lidí. Menšinový stres proto klade na jednotlivce nadstandardní adaptační nároky, pro které musí jedinec vynakládat dodatečné úsilí, vyžadované nad rámec úsilí, které vynakládají i nestigmatizovaní v rámci zvládání nespecifických stresorů působících na všechny.
(Pitoňák 2017 podle G. M. Herek 2009; Meyer 2003; Pachankis 2007).
Meyer dále poukázal na to, že menšinový stres je chronický a činný v sociálních vztazích, vystavěných na sociokulturních strukturách, spojených se sociálními procesy či institucemi, tj. na strukturách převyšujících možnosti jednotlivců (Meyer, 2003). V současnosti, v důsledku stále rozšířeného přehlížení otázek a zdravotních dopadů souvisejících se stigmatizací, diskriminací a nízkou mírou společenské akceptace ne-heterosexuality, jsou otázky na sexuální orientaci, ze kterých bychom mohli měřit situaci v Česku jen výjimečně součástí veřejně-zdravotních výzkumů.
Založený na důkazech vs. založený na osobním názoru
Závěrem bychom se měli v rámci konstruktivní diskuse pozastavit nad základem procesu kvalifikovaného rozhodování a kultivovaného diskutování. V dnešní době, kdy odborníci obhajující „pravdu“ našli vskutku sobě rovného nepřítele ve formě „fake-news“ a stále rozšířenější relativizace „faktů“ je vhodné si připomenout na čem stojí základy moderní vědy.
Základním kamenem vědeckého poznání je vzájemná kontrola výsledků, kdy výzkumníci a výzkumnice z nejrůznějších oblastí přispívají k vědeckému pokroku nejen tím, že něco zkoumají, ale i tím, že jsou ochotní si vzájemně výsledky kontrolovat. Tento princip kontroly kvality výsledků výzkumu, je základním kamenem tzv. recenzního řízení, kdy autoři nejrůznějších studií musí nejprve své rukopisy a závěry nechat zkontrolovat ostatními experty, které jim anonymně vybírají redaktoři či redaktorky vyhlášených akademických žurnálů. Prestiž takového způsobu předávání a kontrolování vědění spočívá i v tom, že nejrůznější vědecké žurnály mají různou úroveň kvality, přičemž jsou to zpravidla žurnály na západ od našich hranic, které jsou hodnoceny jako nejkvalitnější. V odborném žargonu hovoříme například o tzv. impaktním faktoru, či o jiných ukazatelích, kterými je prestiž a kvalita těchto žurnálů a pochopitelně tedy i výzkumů jednotlivých autorů hodnocena.
- nejuznávanějším způsobem srovnání je Journal Citation Reports (JCR) a projekt Web of Knowledge, na který bohužel nemá většina populace přístup, protože je poskytován pouze skrze vybraná výzkumná či univerzitní pracoviště.
- dalším uznávaným systémem je Scimago Journal & Country Rank (SJR), Scopus
Podobných databází je více, na podobné bázi se snaží pracovat například i Google Scholar či další systém. Protože se ale ze schopnosti publikovat a produkovat vědění v rámci „impaktovaných žurnálů“ za poslední léta stal v podstatě způsob měření vědecké zdatnosti, staly se „publikační výkony“ a schopnost vydávat žurnály v rámci „impaktovaných periodik“ v podstatě určitou „akademickou měnou“, která v rámci systému přerozdělování finančních prostředků začala v posledních desetiletích (v rámci tzv. kafemlejnku) hrát klíčovou roli ve financování vědy jako takové.
S rostoucím tlakem na publikování výsledků v „akademických žurnálech“ rostl i tlak na jednotlivé výzkumníky, kteří ne vždy byli schopni produkovat takové množství publikací, které po nich bylo požadováno. Takové nezdravé prostředí, které začalo akademické prostředí zčásti ovlivňovat křehkou rovnováhu mezi kooperativním systémem, založeným na spolupráci, a systémem kompetitivním (založeným na soutěživosti), vytvořilo prostor pro nejrůznější podvody, díky kterým se někteří začali snažit stále obtížnější publikování usnadnit „vedlejšími cestami“. Takto lze v podstatě definovat poptávku po tzv. predátorských „vědeckých žurnálech“, které vzhledem a svou prezentací na internetu napodobují prestižní periodika, avšak s tím rozdílem, že si většinou za publikaci nechávají platit a nedodržují pravidla vědecké práce.
Publikace v těchto žurnálech zpravidla neprocházejí recenzním řízením a dochází proto k publikování naprosto vědecky neověřených výsledků studií, které by jinak neobstály kritiku odborné obce.
Laická veřejnost, a bohužel mnohdy ani odborníci z různých oborů, často nejsou schopni poznat rozdíl mezi článkem, který je založený na kvalitním výzkumu a prošel recenzním řízení, a článkem, který byl publikován v predátorském časopise.
Beallův seznam predátorských žurnálů poskytuje jednu z několika možností, jak můžeme zjistit, zda článek v konkrétním periodiku je nebo není predátorský, mnohdy to jinak na první pohled nepoznáme, neboť nové a nové predátorské žurnály vznikají jako houby po dešti.
Podobně pak musíme umět rozlišovat knihy publikované v prestižních nakladatelstvích (v Česku například Karolinum, SLON, Academia a mnohé další), v jejichž rámci knihy procházejí recenzním řízením a jsou odborně posuzovány, od knih, které byly publikované v rámci nakladatelství, která si taková recenzní řízení nevyžádala, popřípadě, která neměla problém s tím, že recenzi poskytoval „známý či kamarád“ autora či autorky. Tímto způsobem se pak například můžeme setkat s celou řadou knih, které se tváří jako odborné knihy, psané „samozvanými odborníky či odbornicemi“ a jež zdánlivě poskytují polemiku k ověřeným výzkumům, nicméně takové knihy nelze v žádném případě srovnávat či vyvažovat k odborným článkům, které byly publikovány v kvalitních periodicích.
Ani kvalitní odborné články, ale nelze brát na stejnou váhu, protože i mezi nimi existují významné rozdíly v míře jejich „dopadu“ či „impaktu“ na své obory či témata, kterým se věnují. Velmi zjednodušeně můžeme odborné články dělit například na:
- krátká sdělení či dopisy do redakce, komentáře, odpovědi na komentáře patří často mezi přehlíženou oblast publikací, obsahují především osobní postřehy autorů a poskytují prostor pro diskusi konkrétních otázek, ke kterým se v podstatě na osobní úrovni vyjadřují odborníci či odbornice. Zpravidla neprocházejí recenzním řízením, je proto potřeba si je neplést s výzkumnými články.
- výzkumné články (studie), které poskytují konkrétní výsledky z konkrétních výzkumů, zde pak záleží i na tom, jaký byl jejich rozměr, zda místní, regionální, národní, mezinárodní.
- přehledové články (review) poskytují rešerši dosavadního poznání a prostor pro diskusi k nějakému konkrétnímu problému či tématu. Většinou zahrnují a propojují závěry z desítek prací souvisejících s tématem, na které se zaměřují.
- meta-analýzy, systematické review, conchran review a další komplexní studie, jejichž cílem je, na základě jasně definované, systematické a ověřitelné metodologie, analyzovat desítky, stovky (ale třeba i všechny existující) studie, které splňují požadavky pro jejich zařazení (např. kvalita či typ metodologie, region, časový úsek) najednou a ověřit či nalézt obecný trend, či shodu na nějaké téma.
- souborné stanovisko, poziční dokument (position paper) patří mezi typ „článků“, které většinou nepublikují konkrétní autoři, ale celé instituce a vyjadřují tím nějaká stanoviska, založená na desítkách let výzkumu. Tyto formy dokumentů pak v podstatě uzavírají diskusi a vyjadřují názorovou shodu odborné veřejnosti.
Na základě meta-analýz a nejrůznějších souborných stanovisek například v současnosti již víme, že výchova dětí v párech stejného pohlaví dětem nepřináší žádnou újmu a že je zcela ekvivalentní k výchově v rodinách zakládaných páry opačného pohlaví. Rovněž víme, že dětem v rodinách zakládaných osobami stejného pohlaví nechybí vzor matky/ženy či otce/muže. Stejné studie dříve prokázaly naprostou přirozenost homosexuality jako zdravé varianty lidské sexuální orientace, která byla po dlouhou dobu medicínou a právně mylně patologizována jako deviace.
Použitá literatura:
(některé zdroje jsou přímo v textu formou odkazů)
Allport, G. W. (1954). The nature of prejudice. Cambridge: Addison-Wesley Pub. Co.
Bedřichová, Z. (2013). Jazyk jako stigma?: analýza chybovosti textů romských žáků 9.
ročníku základních škol praktických. Vyd. 1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity
Karlovy, 2013, 146 s. ISBN 978-80-7308-486-8.
Beňová, K. (2007). Analýzasituace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR. Úřad vlády ČR, Praha.
Crocker, J., & Major, B. (1989). Social stigma and self-esteem: The self-protective properties of stigma. Psychological Review, 96(4), 608–630.
Crocker J, Major B, Steele C. 1998. Social stigma. In The Handbook of Social Psychology, ed. DT Gilbert, ST Fiske, 2:504–53. Boston, MA: McGraw-Hill.
Dohrenwend, B. P. (2000). The role of adversity and stress in psychopathology: Some evidence and its implications for theory and research. Journal of Health and Social Behavior,
41(1), 1, 1–19.
DUNCAN, N. (1996): BodySpace Destabilizing geographies of gender and sexuality. Rout- ledge, London, 278 s.
Giddens, A. (1999). Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 595 s. ISBN 8072031244.
Goffman, E. (1959). The presentation of self in everyday life. New York: Anchor books.
Goffman E. Stigma: Notes on the management of spoiled identity. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall; 1963.
Goffman, E. (2003) Stigma: poznámky k problému zvládání narušené identity. Vyd. 1.
Překlad Tomáš Prášek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, 167 s. Most
(Sociologické nakladatelství), sv. 3. ISBN 80-864-2921-0.
Gorman-Murray, A., Waitt, G., Johnston, L. (2008): Guest Editorial – Geographies of Sexuality and Gender ‘Down Under’. Australian Geographer, 39, č. 9, s. 235–246.
Gregory, D., Johnston, R., Pratt, G., Watts, M. J., Whats- more, S. 2009. The dictionary of Human Geography. 5th ed. Pondicherry: Wiley -Blackwell.
Hatzenbuehler, M. L., McLaughlin, K. A., Keyes, K. M., & Hasin, D. S. (2010). The impact of institutional discrimination on psychiatric disorders in lesbian, gay, and bisexual populations: A prospective study. American Journal of Public Health, 100(3), 452–459.
Hayesová, N. (2013). Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2013, 7. vyd., 168 s. ISBN: 978-80-262-0534-0.
Herek, G. M. (2004). Beyond “Homophobia”: Thinking about sexual prejudice and stigma in the twenty-first century. Sexuality Research and Social Policy, 1(2), 6–24. https://doi.org/10.1525/srsp.2004.1.2.6
Herek, G. M. (2009). Contemporary Perspectives on Lesbian, Gay, and Bisexual Identities.
In D. A. Hope (Ed.), Contemporary Perspectives on Lesbian, Gay, and Bisexual Identities (Vol. 54). New York, NY: Springer New York.
ILGA-EUROPE. Annual review of the human rights situation of lesbian, gay, bisexual, trans and intersex people in Europe 2016.
Brussels: ILGA-Europe, 2016. ISBN 978-92-95066-11-3.
Jones E, Farina A, Hastorf A, Markus H, Miller DT, Scott R. 1984. Social Stigma: The Psychology of Marked Relationships. New York: Freeman.
Lazarus, R. S., & Folkman, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. New York: Springer Publishing Company.
Lazarus, J.V, Matic, S. Men who have sex with men in Eastern Europe: a time to act. Journal of LGBT Health Research. 2009, 5(1-2), 1-3. ISSN 1557-4091.
Link BG, Phelan JC. Conceptualizing stigma. Annual Review of Sociology. 2001;27:363–385.
Major, B., & O’Brien, L. T. (2005). The social psychology of stigma. Annual Review of Psychology, 56, 393–421.
Meyer, I. H. (2003). Prejudice, social stress, and mental health in lesbian, gay, and bisexual
populations: Conceptual issues and research evidence. Psychological Bulletin, 129(5), 674–697.
Pachankis, J. E. (2007). The psychological implications of concealing a stigma: A cognitive-
affective-behavioral model. Psychological Bulletin, 133(2), 328–345.
Pachankis, J.E., Hatzenbuehler, M.L., Mirandola, M., Weatherburn, P., Berg, R.C., Marcus, U., Schmidt, A.J. The geography of sexual orientation: structural stigma and sexual attraction, behavior, and identity among men who have sex with men across 38 European countries. Archives of Sexual Behavior. 2017, 46(5), 1491-1502. ISSN 0004-
0002.
Pechová, O. 2007. „Homofobie, heterosexismus, diskrimi- nace sexuálních minorit?“ Pp. 54–58 in Neumannová, R. (ed.). Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR. 2. vyd. Praha: Multikulturní centrum Praha, o. s.
Pitoňák, M. (2014). Queer prostor(y). In R. Matoušek & R. Osman (Eds.), Prostor(y) Geografie (pp. 123–146). Praha: Karolinum.
Pitoňák, M. (2017). Rozdíly v duševním zdraví mezi ne-heterosexuály a heterosexuály: přehledová studie. Československá Psychologie, 61(6), 575–592.
Pitoňák, M. (2017b). Faktory ovlivňující šíření infekce HIV mezi ne-heterosexuálními muži : holistický přístup. In V. Mičulková (Ed.), Ročenka Národního programu HIV/AIDS v České republice 2015 – 2016 (pp. 109–121). Praha: Státní Zdravotní Ústav.
Raifman, J., Moscoe, E., Austin, S. B., & Mcconnell, M. (2017). Difference-in-Differences Analysis of the Association Between State Same-Sex Marriage Policies and Adolescent Suicide Attempts, 21205. https://doi.org/10.1001/jamapediatrics.2016.4529.
Smetáčková, I., & Braun, R. (2009). Homofobie v žákovských kolektivech. Government of the Czech Republic.
Stafford MC, Scott RR. 1986. Stigma deviance and social control: some conceptual issues. In The Dilemma of Difference, ed. SC Ainlay, G Becker, LM Coleman. New York: Plenum.
Takács, J., Mocsonaki, L., Tóth, T. P. (2008): Social Exclusion of Lesbian, Gay, Bisexual and Transgender (LGBT) People in Hungary. Research Report. Institute of Sociology Hungarian Academy of Sciences, Budapest, 104 s.
Weinberg, G. (1972). Society and the healthy homosexual. New York: St. Martin’s.
[cite]
